PERSONA (1966)

Ingmar Bergman

Překlad: Zbyněk Černík
Žánr: drama (filmová povídka)
Obsazení: 2 muži, 3 ženy

Víte, paní Voglerová, já takovýmhle věcem nerozumím. Zajímám se sice o divadlo a film, jenže se bohužel málokdy někam dostanu. Večer jsem už většinou moc unavená. Ale… Ale strašně obdivuju umělce a myslím si, že umění je v životě strašně důležité - zvlášť pro lidi, kteří na tom jsou tak či onak špatně.

Bergman se v díle Persona věnuje složitosti ženské psyché, kterou podrobil soustředěnému niternému průzkumu. Dotkl se přitom závažné otázky pravdy v umění a s tím související identity umělce - konkrétně herečky odmítající dál hrát umělé role na jevišti. Její únik od veřejné masky - "persony" se však stane jen dočasným přijetím jiné role. V ději se rozvíjí zvláštní vztah dvou rozdílných a zároveň v něčem podobných žen - herečky Elisabeth, která se rozhodla protestně mlčet, a její ošetřovatelky Almy, která naopak mluví ráda a svěřuje se jí. Obě představitelky režisér důvěrně znal - jednu jako svoji bývalou, druhou jako současnou partnerku. Tento fakt pronikl do pojetí rolí i do jejich zproblematizovaného ženství. Bergmanův osobní vztah k ženám vycházel z ambivalentního vztahu k vlastní matce, kterou obdivně uctíval jako nedostupný zbožňovaný idol, a zároveň marně prahl po jejím přiblížení a hřejivé náruči. V Personě se pokusil oba typy (žena – idol, žena – matka) v jejich dvojjedinosti konfrontovat a v závěru prolnout.

  Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.