SNÍH (Neige, 1979)

Romain Weingarten

Překlad: Roman Císař
Žánr: činohra
Obsazení: 3 ženy, 2 muži (a cvrček)

Tři charakterem velmi odlišné sestry čekají nikoli na Godota, nýbrž v prostoru nakupeného nepořádku za zavřenými dveřmi sní o půvabném princi; vtom se neočekávaně objeví lehce indiferentní básník… Autor, podobně jako v Létě, zobrazuje ve Sněhu několik rovin živočišné existence, od podob viditelných až po neviditelné, které se navzájem setkávají a prostupují… Zastavující se (jak samy o sobě, tak lidskou rukou), pak zas zpřetrhávaně odbíjející hodiny... A k tomu všemu za okny padá sníh... Také ten chvíli je, roztává, není… Laskavost, komičnost, vzápětí krutost chvíle; text obdařený skrytou náročností. - Jak řekl E. Ionesco: „Skutečnost lze znovu objevit jen v imaginárním světě: realitu prožitou v hlubinách duše, v objektivitě zvláště uvědomovaných živých pravd, realitu znovu vymyšlenou, restituovanou.“

Jak definovat Weingartenovo divadlo, těžko zařaditelné do nějakého šuplíku? „K poezii mám blízko, ale o poetickém divadle bych nemluvil. Ten výraz nesedí. Řekl bych, že moje hry jsou obyčejné divadlo a z poezie se v nich stává próza.“ (R.W.)

Napsali o hře:

André Pieyre Mandiargues: Pravá poezie
Už dlouho jsem neslyšel a neviděl v divadle nic, co by mne nadchlo tak jako Sníh Romaina Weingartena. Proč tedy v tomto maličkém sále takřka naproti bývalému nádraží Montparnasse, kdysi vyobrazenému Giorgiem de Chiricem, nacházíme tolik radosti? Pro pravdu jednoduchého, živého, imaginativního, originálního Weingartenova jazyka, který je jazykem divadla, jaké bychom chtěli poslouchat a jakého je téměř vždy nedostatek; je to jazyk, který bez úsilí a těžkosti přechází z překvapení do překvapení jako bzučící včela a který udržuje diváka v napjaté pozornosti. Jazyk, který je pro mne – navzdory vulgárnímu smíchu idiotských kritiků – radostí z divadla par excellence. Je zde svěží krása herců, kteří čerpají ze studnice plná vědra úctyhodné a opravdové poezie. Nikdy nevyslovím Romainu Weingartenovi dost díků…

Eugène Ionesco: Básník lásky
Weingartenova pravda je pravda snu, pravda hluboká, prožitá; vesmír, který se zjevuje v jeho díle, je vesmír autentický, hluboký, vesmír naivní, dokonalý, nikoli vesmír zlý, zavalený doktrinářstvím; u Weingartena jde o vesmír vzácné, hluboké jasnozřivosti, natolik určující pro básníka ražení Dostojevského Idiota. Ten, kdo si vybírá, je často jen stranící a morálně vadný člověk. Ale ten, kdo chápe, že svět je odsouzen k neštěstí, že dogmatismy a fanatismy jsou navzájem zaměnitelné, je oním, kdo nám může pomoci, poněvadž pochopil a poněvadž – díky jemu – můžeme uspět v překonávání naší zaujatosti a našeho záští: tím, že pochopil, může nám pomoci chápat.
Pravda tudíž není v realismu divadla, ani v „divadle-dokumentu“ – tomto „posledním výkřiku“ realismu, neboť veškeré divadlo je nutně konvence, neboť každý dokument je falešný, neboť realita není realistická: realismus je „styl“ jako jiné.
Skutečnost lze znovu objevit jen v imaginárním světě: realitu prožitou v hlubinách duše, v objektivitě zvláště uvědomovaných živých pravd, realitu znovu vymyšlenou, restituovanou.
Největší a nejpřevratnější jsou básníci lásky. Znám několik současných: André Breton, Aragon, Philippe Soupault, Eluard, stejně jako Pasternak, Siňavskij, Daniel, Brodskij.
Romain Weingarten je básník lásky.

  Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.