ČTYŘI DNY BLÍZKOSTI (Neljän päivän läheisyys, 2020)

Pipsa Lonka

Překlad: Otto Kauppinen
Žánr: činohra
Obsazení: variabilní

Jaký je rozdíl mezi člověkem a rackem?

„Racci jsou převážně bílí a hluční.“

„Lidé jsou převážně trochu narudlí.“

Rackové i lidé jsou obratlovci, kteří žijí na planetě Zemi. Tím podobnosti, které nás napadnou, většinou končí. Někomu se ještě vybaví divadelní hra Antona Pavloviče Čechova pojmenovaná po prvním z těchto druhů, ve které racek figuruje pouze jako symbol. To, že jiné-než-lidské druhy plní v lidských příbězích roli ilustrace, je pro člověka typické. Po staletí jsme v zajetí myšlenek humanismu zvyklí dávat člověka na první místo. Každý druh přece musí zajistit vlastní přežití. Svoboda jednoho druhu však končí tam, kde začíná svoboda druhého. V době antropocénu je jasné, že člověk svoji svobodu na úkor jiných druhů již dávno překročil.

Posthumanistická divadelní hra finské autorky Pipsy Lonky Čtyři dny blízkosti (v originále: Neljän päivän läheisyys) z roku 2020 je radikálním pokusem zrušit na divadle hierarchii mezi lidskými a mimo-lidskými druhy. Minimalistický text nemá specifikované osoby a sestává většinou z nonverbálních situací a popisu vizuálních obrazů.

Děj se odehrává v turistickém letovisku u moře. Sledujeme krátké vhledy do pokojů anonymních hotelových hostů a jejich setkání s racky a rybami na pláži. Později jsme svědky večeře na hotelové verandě. Lidská řeč zde nese hlavně kvalitu zvuku vydávaného lidským druhem. Během jídla spadne na verandu racek a umírá, což v lidech vyvolává odpor. Perspektiva se však brzo obrací: jeden z hostů pokojně zemře ve svém pokoji na infarkt a oknem přilétají rackové, berou si z jeho těla materiály na stavbu hnízda a vnímají ho jako součást prostředí. Existenciální šok, který pohled na racky odpočívající na mrtvém lidském těle způsobí zaměstnanci hotelu, ukazuje lidskou odcizenost od přirozených projevů tělesnosti.

Text citlivě odhaluje právě různé úrovně tělesnosti, kterou naše živočišné druhy sdílí, a ukazuje, jak podobní, a přece odlišní si s těmito druhy jsme. Autorka se nesnaží reprezentovat racky (v poznámce přímo hercům zakazuje racky hrát), ale zkoumá, jak na divadle reprezentovat odlišnost. Nenabádá ani nepoučuje, ale nabízí divákům možnost prožitku blízkosti s touto reprezentovanou odlišností.

Text byl v roce 2021 nominován na prestižní finskou cenu Lea a byl přeložen do angličtiny, švédštiny, polštiny a češtiny.

  Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.