SMUTEK SLUŠÍ ELEKTŘE (Mourning Becomes Electra, 1931)
Eugene O'Neill
Překlad: Milan Lukeš
Žánr: tragédie
Obsazení: 5 mužů, 3 ženy (a 3 epizodní role)
Lavínie (tiše): Mám. Proto taky žiju ve strachu - že jednou, když tě to popadne, před někým něco plácneš – teď, když je všechno pryč a za námi – když není nejmenšího podezření –
Orin (drsně): Snad jsi nedoufala, že unikneš odplatě? Nemůžeš! Doznej se a přijmi trest v plném rozsahu práva! Jinak matčinu krev nesmyjem.
Lavínie: Pst! Přestaneš!
Orin: Zeptej se táty, velkého soudce! On ti to potvrdí. Mně to připomíná pořád!
Lavínie: Ach bože! Pořád a pořád dokola! To se nikdy nezbavíš toho svého pitomého špatného svědomí? Nevidíš, jak mě trápíš? (Vzplane v ní stará žárlivost) Jak můžeš pořád tak milovat tu sprostou ženskou - když dobře víš, že by ani nemrkla, opustila tě a vzala si toho –
Orin: Tak! Přesně jako ty! Taky koukáš, jak bys mě opustila mě a vzala si Petra! Ale to se ti nepovede! Však tě ty podfuky brzo přejdou - jen co poznáš, co jsem napsal!
Lavínie: Co jsi napsal?
Klasická antická tragédie oděná do hávu 20. století. Eugene O’Neill se inspiroval Aischylovou trilogií Oresteia a napsal vlastní příběh o manželčině nevěře v období války mezi americkým Severem a Jihem. Manžel zemřel, ale jeho děti se nehodlají vzdát a dle pradávných pravidel spravedlnosti „oko za oko, zub za zub“ spiklenecky tahají za nitky k dokonání matkovraždy. Do toho celou dobu plíživě vstupuje incestní platonická láska mezi jednotlivými členy rodiny, která se neustále metamorfuje, kříží apod. Čím déle příběh pozorujeme, tím více vysvítá, že na mladší generaci rodiny Mannonů je čím dál hlouběji patrná stopa jejich rodičů a dalších předků, že se vzorce opakují… Do doby, než poslední z Mannonů za sebou s bouchnutím nezavře dveře.
Eugene O’Neill je několikanásobný držitel Pulitzerovy ceny (Za obzor, Anna Christie, Smutek sluší Elektře, Cesta dlouhým dnem do noci). Je zatím jediným americkým dramatikem, který obdržel Nobelovu cenu za literaturu.
Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.