Online distribuce audiovizuálních děl se stává základním kamenem moderního způsobu sledování televize a filmů. VOD služby jsou nepostradatelnou součástí způsobu, jakým konzumujeme televizní a filmový obsah a Česká republika není v tomto ohledu výjimkou.
Uzavření kinosálů a zákaz konání živých kulturních akcí v souvislosti s pandemií Covidu významně přispělo k tomu, že se diváci přemístili do online prostředí a distribuce audiovizuálních děl po internetové síti zaznamenala důraznější nástup. Rychlost připojení k internetu, nabídka online služeb i počet zařízení připojených k internetu během pár let prudce vzrostly a s tím narostla i popularita internetových služeb nabízejících přístup k autorskoprávnímu obsahu. V dnešní době již neplatí, že by lidé sledovali filmy nebo seriály jen v klasické terestriální, kabelové nebo satelitní televizi.
Přibývá televizí šířených prostřednictvím internetu (zkr. IPTV, česky: televize přes internetový protokol) a zejména streamovacích platforem, které poskytují službu přenosu audiovizuálního obsahu po internetu, tzv. webcasting. Zmíněný webcasting může probíhat v reálném čase nebo systémem Video on demand (zkr. VOD, česky: Video na vyžádání).
Zastoupení distribuce televizního signálu prostřednictvím IPTV nabývá stále větší váhy. Klasickou lineární televizi sleduje méně lidí, diváci si jednotlivé pořady pouštějí v časech, které si sami zvolí a které jim vyhovují. IPTV je často poskytována uživatelům v souvislosti se službami VOD.
Služba VOD je internetová služba, která umožňuje uživateli vybrat si z určitého katalogu pořadů provozovatele příslušné platformy a sledovat audiovizuální obsah (nejčastěji film nebo seriál) dle vlastního výběru, v čase a na místě, které mu zrovna vyhovují. Poskytovatelé VOD služeb nabízejí pořady buď ke streamování (sledování online v internetovém přehrávači), anebo ke stažení (download), které je zpravidla dražší.
Příliv globálních hráčů na trh online distribuce pořadů a nárůst domácích iniciativ vytváří pro uživatele pestrou paletu možností. VOD služby se staly nepostradatelnou součástí způsobu, jakým konzumujeme televizní a filmový obsah a Česká republika není v tomto ohledu výjimkou.
V posledních letech se na trhu objevilo několik dominantních platforem, které nabízejí bohatý výběr filmů, seriálů a originálních produkcí. Jedním z nejvýraznějších hráčů na českém trhu je Netflix, světový gigant, který přilákal miliony předplatitelů díky svému rozmanitému katalogu a vlastním originálním produkcím. Dalšími populárními VOD službami jsou MAX (dříve HBO Max) a Amazon Prime Video. Z českých služeb patří k nejznámějším Voyo, DAFilms, Edisonline či Dramox.
V této revoluci v televizním a filmovém průmyslu nezůstávají pozadu ani domácí televizní stanice. Svůj obsah online nabízí Česká televize, TV Nova a FTV Prima. Česká televize má bezplatnou službu iVysílání, která umožňuje sledovat pořady živě nebo zpětně. TV Nova a FTV Prima mají jako hlavní komerční hráči své vlastní online platformy. TV Nova provozuje streamovací službu Voyo, FTV Prima službu Prima+.
Jako součást licence k vysílání pořadů české televizní stanice většinou získávají i speciální druh VOD práv, tzv. Catch-up práva, tj. sledování odvysílaných minulých programů prostřednictvím internetové televize, kdy poskytovatel klasického lineárního TV vysílání umožní divákům sledovat pořady prostřednictvím jejich VOD služeb poté, co byly premiérově odvysílány - a to po omezenou dobu, zpravidla 7 až 14 dnů.
Poskytovatelé VOD služby uplatňují různé modely monetizace (zpeněžení). Některé nevyžadují od uživatele, tedy diváka příslušného pořadu, žádné protiplnění, jiné vyžadují sledování reklamy nebo platbu za konkrétní obsah či zpřístupnění svého katalogu. Tyto modely se samozřejmě dají i kombinovat.
Mezi nejrozšířenější modely VOD služeb patří „Subscription video on demand“ (zkr. SVOD, česky: video na vyžádání dostupné za předplatné), kdy uživatel platí měsíční poplatek, díky kterému má přístup do videotéky poskytovatele (např. Netflix, HBO GO, Voyo). Dalšími základními typy jsou „Transactional video on demand“ (zkr. TVOD, česky: transakční video na vyžádání), který umožňuje uživateli zaplatit za každý pořad zvlášť (např. Google TV, DaFilms) a “Advertising video on demand” (zkr. AVOD, česky: reklamní video na vyžádání). Posledně jmenovaný typ je pro uživatele sice zdarma, ale jeho provoz financuje reklama (např. YouTube).
Každý audiovizuální obsah (film, seriály, hudba) někdo vytvořil a náleží mu za to odměna. Licence na užití pořadů jsou udělovány prostřednictvím licenčních smluv, které uzavírají provozovatelé VOD platforem přímo s producenty pořadů nebo prostřednictvím distribučních společností. Od poskytovatelů licencí se odměna za zhlédnutí pořadu následně dostane k autorům, kteří se podíleli na vytvoření příslušného díla. Licenční poplatky za práva na online distribuci jsou obvykle stanoveny na základě různých faktorů, jako je popularita pořadu, délka licence, exkluzivita a geografická oblast.
Odměnou za licenci může být jednorázová platba předem definovanou částkou (tzv. paušální platba), která je nezávislá na sledovanosti pořadu. Může jít ale také o procentní podíl z čistého zisku z prodejů (tzv. royalties) s možností poskytnutí započitatelné zálohy při uzavření licenční smlouvy. Možná je také kombinace těchto možností.
V této souvislosti je třeba připomenout, že licenční odměna by měla být v aktuálně účinném znění občanského zákoníku ujednána jako pevná částka pouze v odůvodněných případech a s ohledem na zvláštnosti jednotlivých odvětví. Pravidlem by tedy měla být podílová odměna (odměna z výnosů z licence), zatímco paušální licenční odměna by měla být smluvena spíše výjimečně. Podílová odměna z profitu z příslušného pořadu pro výrobce a potažmo pro autory zúčastněných na vytvoření příslušného pořadu dává jasný smysl, protože autor se na tom profitu zásadním způsobem podílí.
S rostoucím počtem uživatelů a širokou nabídkou obsahu se očekává, že trh se službami online distribuce audiovizuálních pořadů bude nadále růst, zvýší se počet diváků i výnosy z tohoto způsobu užití.
Pro autory proto platí i zde obvyklá mantra: smlouvy je třeba číst, a to zvláště v oblasti audiovize, kde se smlouva obvykle uzavírá na dlouhé období, nezřídka na dobu trvání autorských práv. Co si do smlouvy nesjednáte, již později pravděpodobně nezměníte. V době překotného vývoje technologií to platí dvojnásob.
Autorka článku: JUDr. Andrea Chaibiová