Sidon, Karol (Česká republika)

Karol Sidon

Ačkoli je literární tvorba dramatika, prozaika a scénáristy Karola Sidona rozmanitá a široká, jeho oficiální kariéra trvala poměrně krátce; první dílo, rozhlasovou hru Páté přikázání, kterou napsal v roce 1965, a jeho poslední legálně zveřejněné dílo, divadelní hru Latríny, nastudovanou v roce 1973, od sebe dělí pouhých osm let. Potom už se Sidon ocitl na pověstném „seznamu“ zakázaných spisovatelů, který autory zbavoval práva publikovat a veřejně působit. Do té doby však stihl napsat řadu významných děl. Především pět rozhlasových her, jež byly doposud prakticky neznámé: Páté přikázání, Cyril, Samotka, Dvojí zákon a Paní Svět. Vedle toho na sebe – už jako redaktor Literárních listů, respektive Listů, kde působil v letech 1968-69 – upozornil autobiograficky laděnými prózami Sen o mém otci (1968) a Sen o mně (1970), jakož i spoluautorstvím scénářů k filmům svého spolužáka z FAMU Juraje Jakubiska Zběhové a poutníci (1968), Ptáčkové, sirotci a blázni (1970) a Na shledanou v pekle, přátelé… (1970). Když ho v roce 1969 propustili z novin (před tím byl dva roky dramaturgem Studia kreslených a loutkových filmů Jiřího Trnky) a kontakt s ním přerušil i rozhlas, nějaký čas ho ještě držely „nad vodou“ nabídky z televize, pro niž vytvořil scénář podle Turgeněva Otcové a děti (1971, režie Eva Sadková) a scénář k televiznímu filmu Jaroslava Balíka Adam a Gabriel (který byl odvysílán pouze v Itálii v roce 1973). Scénář Kancelář na výsostech z roku 1972 už televize nenatočila a nerealizovány zůstaly i filmové scénáře Kuráž a Mlýn z počátku 70. let, které napsal pro Jakubiska.

Paradoxní je, že právě událost, která se stala tečkou za spisovatelovou oficiální činností, nastartovala jeho kariéru dramatika. A tak i když byl Sidon v roce 1972 jako řada jiných intelektuálů nucen profesně přesedlat (do roku 1973 pracoval jako trafikant v kiosku Poštovní novinové služby, pak byl dva roky pomocným dělníkem v podniku Vodní zdroje), s vervou psal pro divadlo. Svoji roli v tom jistě sehrálo i zdání, že by snad ještě mohl uvést hru Shapira v Realistickém divadle (kde ji chtěl nasadit autorův „dvorní“ režisér Luboš Pistorius) či Labyrint v Laterně magice (o což se zajímal režisér Miroslav Macháček), anebo že by drama Zpívej mi na cestu mohlo být přijato v Divadle na Vinohradech. Nestalo se: Shapira měl premiéru až v roce 1990, Labyrint o rok později a Zpívej mi na cestu zůstalo neuvedeno.

Další fáze Sidonovy dramatické tvorby se začala odvíjet v roce 1977, kdy podepsal Chartu a přivolal tím na sebe silnější diskriminační zájem oficiálních struktur. Do neoficiální literární obce naopak jako by se v té době teprve cele včlenil. Jednak se dočkal významného uznání – v roce 1978 mu sám Jiří Kolář udělil Cenu Jiřího koláře, jednak začal vydávat v samizdatu a jednak se ve svých hrách začal námětově přimykat k takzvané disidentské dramatice, která vykreslovala osudy hrdinů ocitajících se v opozici vůči režimu.

V roce 1983 Sidon přistoupil na naléhání úřadů (v rámci nechvalně známé akce Asanace, jíž se Státní bezpečnost snažila vyobcovat disidenty z Československa) a rozhodl se odejít do Heidelbergu, kde mu na Hochschule für jüdische Studien nabízeli studium hebraistiky. V roce 1992 Sidon zakončil studia na rabínském semináři v Jeruzalémě a 28. 9. 1992 byl jmenován vrchním pražským, 8. 11. téhož roku pak vrchním zemským rabínem. Jakožto autor vystupuje pod pseudonymem Chaim Cigan.

(Lenka Jungmannová)