Jana Kitzlerová, která zároveň působí v DILIA jako vedoucí literárního oddělení, také vysvětluje, proč je pro překladatele důležité profesionální zastoupení a odpovídající ohodnocení jejich práce.

Za překlad díla Velimira Chlebnikova Dar čarodějky mám, sestry nebeoké jste získali Cenu Josefa Jungmanna. Co pro vás toto ocenění znamená?

JK: Je to samozřejmě velká čest a já mám upřímnou radost, za sebe i Chlebnikova, neboť doufám, že více lidí zjistí, kdo byl ten génius a jak úžasnou psal poezii.

VF: Nečekal jsem to, mám před Cenou Josefa Jungmanna, její porotou a dalšími oceněnými velkou pokoru. Stále jsem si úplně neuvědomil, že jsme ji opravdu dostali. 

Čím vás tvorba V. Chlebnikova oslovila natolik, že jste se rozhodli pustit do jejího překladu? Co byste o něm řekli čtenářům, kteří se s jeho dílem dosud nesetkali?

JK: O avantgardní poezii se zajímám dlouho, zajímala jsem se o ni ještě v době, kdy jsem působila na FF UK, takže vlastně profesně. Ač to bude znít možná trochu zvláštně, osobně se mi zdálo, že po překladu Majakovského je pokusit se o překlad Chlebnikova logickým krokem. Chlebnikovova poezie je samozřejmě jiná než ta Majakovského, ale oba to jsou solitérní velikáni vrcholného období ruské avantgardy sršící imaginací.

VF: Když mě Jana oslovila ke spolupřekládání Majakovského, měl jsem velkou radost, protože tohoto autora mám hrozně rád a překlad poezie mě velmi bavil. Mám muzikologické vzdělání, částečně se živím hudbou a Majakovského poezie mi vždycky přišla krásně zpěvná. Když jsme se po vydání dvou svazků Majakovského poem rozhlíželi po dalším autorovi, byl Chlebnikov jako další z reprezentantů ruské avantgardní poezie logickou volbou. Jeho poezie je úplně jiná než ta Majakovského, představuje jiné výzvy, a to mě samozřejmě lákalo. Čtenářům, kteří Chlebnikova dosud neznají, bych ho představil jako úplného solitéra, geniálního básníka, který prohloubil samotné chápání toho, co poezie je, jak můžeme pracovat s jazykem a jakým způsobem tvaruje jazyk naše myšlení. Zní to možná nabubřele, ale Chlebnikov opravdu ve své poezii došel „někam dál“, „někam za“. A při četbě jeho poezie se touhle hloubkou můžete prostě nechat unášet.

Chlebnikov je známý svým experimentováním s jazykem, novotvary a neobvyklou prací se slovy. Co pro vás bylo při překladu největší výzvou?

JK: Upřímně řečeno, asi všechno… S trochou nadsázky jsem na jednom literárním večeru věnovaném poezii a překladu Chlebnikova říkala, že jsem v procesu překladu byla jen ve dvou polohách. Buď jsem si báseň přečetla a nerozuměla jsem tak osmdesáti procentům slov a podotýkám, že rusky umím poměrně dobře, nebo jsem si báseň přečetla, rozuměla jsem slovům, ale vůbec jsem nerozuměla tomu, o čem ta báseň je. Když jsem tak kolem strany 150 narazila na báseň, která byla plně srozumitelná jak jazykově, tak obsahem, málem jsem se rozplakala štěstím. :)

VF: Souhlasím, měl jsem to stejně. Ale zároveň mě ty výzvy pochopit Chlebnikovovy básně velmi bavily. Byla to taková dobrodružná cesta, na níž ležely stále nové překážky přímo vyzývající k překonání.

Víc hlav víc ví

Jak vlastně vypadala vaše spolupráce na překladu? Měli jste práci rozdělenou, nebo jste nad jednotlivými texty a překladatelskými řešeními diskutovali společně?

JK: My postupujeme vždy stejně, pracujeme odděleně na smluvené části a pak se sejdeme a hledáme optimální tvar.

VF: Tenhle postup už máme osvědčený, jinak si to ani nedokážu představit.

V čem je podle vás výhoda, když na jednom překladu pracují dva lidé?

JK: Právě v oné zmiňované možnosti diskutovat s někým, s někým to probrat, poradit se. Obvykle se ukázalo, že to, co vzniklo komparací našich verzí, je lepší než to, co přeložil sám jeden či druhý.

VF: Víc hlav víc ví. Pokud se nám nějaký problém zdál neřešitelný, ve dvou jsme nakonec na řešení skoro vždy přišli. A pokud ne, byl tu náš redaktor Tim Postovit, jehož práce na překladu je nedocenitelná. I jemu patří cena.

Přinesla vaše spolupráce také chvíle, kdy jste měli na konkrétní řešení zcela odlišný názor? Pokud ano, jak jste pak došli ke konečnému řešení?

JK: Předpokládám, že ano, ale upřímně řečeno, žádnou konkrétní situaci si nevybavuji… Hodně lidí se nás na to ptá, jak můžeme spolupřekládat, a ještě k tomu poezii, takovou intimní věc. Mně se to nejeví jako nějaký obzvlášť obtížný úkol, musíte trochu potlačit své hypertrofované ego. :)

VF: Vybavuji si, že jsem u jedné básně dost prosazoval vlastní řešení. Ale měla jen dva verše, takže na to Jana nakonec přistoupila. :D

Mezi věrností originálu a svobodou překladu 

Překladatel musí neustále hledat rovnováhu mezi věrností originálu a přirozeností cílového jazyka. Kde podle vás leží hranice překladatelské svobody, zvlášť u autora, který sám hranice jazyka posouvá?

JK: To je obtížná otázka, a nejen v kontextu Chlebnikova. Jiří Levý, významný teoretik překladu, říkal, že překlad by měl být čten jako originál, a zároveň, že překlad by měl být čten jako překlad, tedy, že by na výsledném textu měl být patrný rukopis jak překladatele, tak autora. Osobně se domnívám, že je potřeba „naladit” se na překládaného autora či autorku, pochopit, v čem spočívá poetika jeho textu a pokusit se ji vyjádřit jazykovou sadou vlastního jazyka s tím, že cílem je samozřejmě dosažení stejného estetického účinku na čtenáře a čtenářku, jaký by zakoušeli při čtení originálu.

VF: Dost mě v souvislosti s tím zajímá rozdíl znění obou jazyků. Jak najít specifickou hudebnost té které poezie v cílovém jazyce, když ruština a čeština mají úplně jiné fonetické zákonitosti? Protože v překladu poezie nejde jen o hledání ekvivalentního významu, ale i o hledání ekvivalentního nebo analogického zvukového účinku na čtenářstvo. V obojím hledáme tu věrnost. 

Překladatelé často stojí trochu ve stínu autorů, jejichž díla přibližují publiku. Myslíte si, že se v posledních letech daří význam uměleckého překladu více zviditelňovat?

JK: Říká se to. Nevím, možná to tak je. Každopádně dobrý překlad je stejně cenný jako dobrý text v autorově rodném jazyce. Překlady vytvářejí, nebo lépe řečeno spoluvytvářejí, kulturu daného národa.

VF: Více se o překladu mluví, překladatelé jsou více vidět i skrze sociální média, ale přijde mi, že mnozí si stále neuvědomují, jak důležitá disciplína překlad je a jak důležitá je existence kvalitního vzdělávání v této oblasti.

Máte před sebou už nějakou další překladatelskou výzvu? A existuje autor nebo dílo, do kterého byste se jednou rádi pustili, ať už společně, nebo každý zvlášť?

JK: V minulém roce vyšel můj nový překlad poezie „pro dospělé” Daniila Charmse, dalšího z velikánů ruské literatury. Ač je Charms v českém prostředí dobře zavedeným autorem, jeho poezie, která není určená dětem, vyšla vůbec poprvé a překlad, což mě samozřejmě těší, má velký ohlas. Pracuji též na překladu díla Leonida Lipavského, málo známého, leč z hlediska závěru ruské avantgardy nesmírně zásadního autora, a chystám se přeložit rovněž málo známého básníka Alexandra Vveděnského.

VF: Momentálně na žádném překladu nepracuji, ale do budoucna by mě toho lákalo víc: první ruské queer prózy od Michaila Kuprina a Rjurika Ivněva, dramatika ruského symbolismu, tvorba sovětských poputčíků Valentina Katajeva a Konstantina Paustovského... A vzhledem k tomu, že se ve své disertační práci zabývám sovětskou operetou, tak taková guilty pleasure by byla přeložit si třeba dosud nepřeložené libreto k z dnešního pohledu dost šílené operetě Na břehu Amuru z roku 1938 o tzv. chetagurovkách, ženách, které jezdily na Dálný východ budovat socialismus. :) 

Za překladatele, jejich práva a férové podmínky 

Jano, v DILIA se věnujete zastupování spisovatelů a překladatelů, sama dobře víte, co překladatelská práce obnáší. Pomáhá vám vlastní zkušenost lépe rozumět jejich potřebám a problémům, se kterými se na vás obracejí?

JK: Určitě ano, vím, jak špatně placená, a tedy nevděčná je překladatelská práce. Já sama mám to štěstí, že jsem se nikdy nemusela překládáním živit, takže jsem měla vždy svobodu v tom, co budu překládat. To autoři a autorky, pro něž je překlad výdělečná činnost, nemají a já se snažím, aby jejich nemožnost volby byla alespoň obstojně zaplacena. Bohužel ne všichni nakladatelé „na to slyší”.

Co podle vás dnes překladatele nejvíce trápí a v čem se jejich postavení v posledních letech proměnilo?

JK: Zdá se mi, že se v poslední době daří překladatelům vyjednávat si lepší podmínky, nejen stran honorářů, ale třeba i následně u reedic jejich překladů atd. Nicméně situace stále není optimální, dobrý překlad je strašně těžká práce, která by měla být adekvátně zaplacena, a já mám často dojem, že je to spíš na hraně únosnosti, ač se v DILIA u zastupovaných autorů a autorek snažíme sebevíc.

Překladatelé věnují svému řemeslu často měsíce či roky práce, vedle samotného překládání ale musejí řešit také smlouvy, autorská práva nebo honoráře. Jak důležité je podle vás, aby měli v těchto otázkách profesionální zastoupení?

JK: Kdybych v DILIA nepracovala, tak bych se nechala zastoupit. To říkám se vší seriózností, zvláště pokud bych se tím měla živit. Myslím, že někteří to už pochopili, když nám píšou: „to je tak dobře, že to (myšleno smlouvu) nemusíme řešit”, nebo, „to je dobře, že vás máme v zádech”. Myslím, že v českém prostředí zastupování agenturou ještě není zvykem, ale doufám, že se postupně standardem stane. A hlavně, že se my jako DILIA staneme rovnocennými partnery pro žadatele o licence, nejen tím otravným hmyzem, který jim, podle jejich názoru, práci komplikuje. Ostatně, mám dojem, že někteří nakladatelé to už pochopili, tedy doufám.