Odpovědi nejen na tyto otázky najdete v našem rozhovoru. Více informací o letošním ročníku Ceny Evalda Schorma najdete TADY.

Jak se tvoří v autorské dvojici? Jak takový proces probíhá?

Je to trochu jako ping pong. Dopředu o daném námětu hodně mluvíme, znovu a znovu si společně snažíme pojmenovávat hlavní témata, která chceme řešit. To je taková rozcvička. Pak se dohadujeme o tom, jakou konkrétní formu zvolit. To už je zápas. Předem je třeba formulovat větu nebo nápad tak, abychom tím zahráli smeč a druhému nezbylo, než návrh nadšeně přijmout.

Psaní předchází dlouhé období rešerší. Tam je výhoda, že jsme na to dva. Rozdělujeme si, co kdo přečte, a pak si o tom povídáme. Samotné psaní přichází až po tom, co nashromáždíme vše podstatné - jakési “maso” - pro příběh a nějak vnitřně tušíme odkud kam chceme dojít.

A pak to teprve začne bolet. Během psaní často zjistíme, že něco zásadního, o čem jsme mluvili, se dá těžko převést na papír, a hledáme nové cesty. U toho se i dost hádáme, propadáme beznaději, zlobíme se na sebe a opět nacházíme společnou řeč. Jsou to takové opakované vlny zoufalství a nadšení. 

Jaká témata si pro divadelní hry vybíráte?

Témat, která nás zajímají, máme hodně a rojí se stále nová. Zpětně se ale dá říct, že se v našich textech stále vrací některé motivy, které nám nedají spát. Často se například snažíme tematizovat bolest lidského údělu. Zásadní otázkou pro nás je, jak je možné vyrovnat se s utrpením, jak ho přijmout. Také se opakovaně vracíme k fenoménům spojeným se životem současného mladého člověka - absence řádu, nuda, duševní neplodnost, zahálka srdce.

I když vycházíme z historické nebo literární látky, stále v ní hledáme něco, co rezonuje s námi. Snažíme se zdůraznit téma, které sami aktuálně prožíváme a věříme, že tím pojmenováváme i něco, co se děje ve světě kolem nás.

Oba působíte v rámci JEDL dílny, kde jste realizovali řadu autorských inscenací. Mohli byste nám JEDL dílnu představit?

JEDL dílna je malé dítě v kolébce, nad nímž stojí Lucie Trmíková, která ho láskyplně houpe, a Jan Nebeský, který mu zpovzdálí žehná. Je to takový meziprostor pro studenty a čerstvé absolventy, v němž JEDL poskytuje produkční zázemí. 

Většinu vašich společných textů jste zároveň realizovali i jako režijní tandem. Je jiné psát text pro svou vlastní jevištní realizaci a psát pro jiného režiséra?

My vlastně režírujeme už při psaní. V textu samotném je většinou naznačené, jak budou konkrétní scény na jevišti vypadat. Při práci s jinými režiséry situace nepíšeme tak striktně. Víc se zaměřujeme na slovo a méně na jeho inscenační podobu.

Před psaním se s režiséry o látce intenzivně bavíme a snažíme se naladit na způsob jejich uvažování. Nejkrásnější ale je, když vám režisér důvěřuje, na chvíli zavře oči a nechá se od vás překvapit. V tom byla skvělá spolupráce například s Natálií Deákovou nebo Annou Davidovou. 

Jak vznikl nápad věnovat divadelní hru a potažmo inscenaci dětem Thomase Manna?

Přitahovala nás neobvyklá, elektrizující intimita, kterou mezi sebou Klaus s Erikou mají. A pak samozřejmě taky celý fascinující fenomén rodiny Mannových - strýček génius, syn génius, dcera génius a nad nimi všemi otec génius. Tolik výrazných osobností pod jednou střechou. Je jasné, že na pořádné rodinné drama měli zaděláno.

Klaus má v sobě navíc nevídaný rozpor. Už od narození se jakoby nehodí k životu (je často nemocný, nemůže spát, trpí těžkými depresemi), a přesto jde životu dlouho vstříc. Žije ve zběsilém tempu a při tom vše urputně zapisuje. Ustavičně a odvážně bojuje se svým životem. I když nakonec podlehne, je na jeho osudu něco obdivuhodného.

Jak vnímáte pozici autora divadelních her v současném českém divadle?

Kristýna: Na zodpovězení této otázky nemám, myslím, zatím dostatečný přehled o celkové situaci v českém divadle. Z mojí omezené zkušenosti můžu říct, že se se mnou jako s autorkou ve většině případů jednalo s naprostým respektem a moje práce byla například i v propagačních materiálech adekvátně reflektovaná. V ojedinělých případech jsem narazila na představu, že autor je jakýsi „stroj na psaní“, který pouze kultivovaně formuluje myšlenky režiséra. Taková spolupráce je pro mě osobně neplodná a už ji nechci opakovat.  

Jak jsem zmínila, má zkušenost je tedy zatím omezená, nicméně od kolegů, kteří se v českém divadle pohybují déle, občas slýchám, že se podceňuje množství času a energie, kterou vznik dramatických textů (včetně dramatizací!) vyžaduje. Psaní je dlouhodobý a náročný proces, který by měl být odpovídajícím způsobem ohodnocen. O podfinancování kultury by u nás ale mohl mluvit každý - autor, režisér, scénograf i herec. Týká se nás všech. 

Maxim: Před touhle velkou otázkou se cítím tak malý, že se mi na ni ani nechce odpovídat.

Jak by podle vás měla ideálně probíhat podpora vzniku současné dramatiky?

Základem je důvěra režisérů a divadel v to, že současné texty má smysl uvádět. A stejně důležitá je i otevřenost diváků - odvaha nechat se překvapit, setkat se s něčím neznámým a nebát se slyšet na jevišti něco o sobě a o světě, ve kterém žijí. 

Ale ocenění pro autory je také skvělá cesta podpory a děkujeme za ni!