Moje psaní se nemůže a asi by ani nemělo líbit všem

Co pro vás znamená ocenění DILIA Litera? Jak může ovlivnit vaší budoucí tvorbu?

Vnímám ho jako potvrzení, že má smysl pokračovat a nebát se témat ani forem, které nejsou úplně běžné. Zároveň mi dává větší jistotu, že se nebudu muset obávat, jestli pro další knihu najdu nakladatele, a i díky tomu mám větší motivaci dělat si na psaní víc prostoru než dřív. Finanční odměna spojená s oceněním o dost převyšuje výdělek ze samotné knihy, to taky hraje velkou roli.

Je pro vás důležitá zpětná vazba na vaši knihu? Čtete recenze kritiků a čtenářů? 

Čtu všechno, i když vždycky s obavou. Nakonec si i z kritičtější zpětné vazby něco odnesu, pokud je konstruktivní, jsem za kritiku hodně vděčná. Pozitivní ohlasy mě posilují, mám pak větší radost z psaní i možnosti publikovat. Zároveň si ale hlídám, abych se v tom neztratila. Moje psaní se nemůže a asi by ani nemělo líbit všem.

V rámci ocenění za debut roku DILIA nabízí laureátovi podporu na vydání druhé knihy. Plánujete ji využít?

Určitě. Bude asi ještě minimálně rok nebo dva trvat, než bude hotová, ale těším se na to. Mám rozpracovaný román, tak snad se nic zásadně nezmění a já ho dokončím.

Můj styl do určité míry odpovídá tomu, jak vnímám svět

Co bylo prvotním impulsem k napsání vaší knihy?

K napsání prvních povídek mě vedla hlavně touha to zkusit a zjistit, jestli to zvládnu. Silným impulzem pro mě byl i obdiv k autorům a autorkám, které mám ráda, třeba k Lucii Berlin, Carson McCullers, Trumanu Capotemu nebo J. D. Salingerovi. Myšlenka, že by z toho mohla být kniha, přišla spíš impulzivně. Oslovila jsem Radka Štěpánka a on byl hned nadšený. Kdyby tehdy knihu vydat v NLN nechtěl, asi by mi trvalo déle najít odvahu hledat nakladatele jinde.

Knihu jste psala přes pět let. Musela jste se pak k nějakým částem vracet a přepisovat je? S tím jak jste získávala více zkušeností nebo se měnil váš pohled na svět?

Některé potřebovaly jen drobné úpravy, třeba změnit vyprávění z třetí osoby do první nebo doplnit další dějovou linku. Nejvíc práce ale bylo s povídkami, které jsem musela v podstatě napsat celé od začátku, aby doplnily ty, které už v knize byly. Postupně jsem se naučila víc škrtat, nechávat věci nedořečené a pracovat s náznakem. Ke konci jsem navíc myslela na to, aby povídky nesly víc naděje a dávaly postavám větší moc nad svým životem. To mi připadalo důležité i v kontextu vlastního života.

Kdy jste poznala, že je text hotový?

Často díky blízkým lidem, kteří moje povídky četli a komentovali. Někdy text prošel rukama tří nebo čtyř lidí a mezi tím jsem ho průběžně upravovala, než se dostal k redaktorovi. Zapracování jeho připomínek byl finální krok, i když drobné úpravy jsem dělala ještě při letošním dubnovém dotisku. Další by se našly vždycky, ale to by byl nekonečný proces.

Kniha je psána básnickým jazykem, který se hodně zaměřuje na dojmy, pocity, emoce. Proč jste se rozhodla právě pro tento styl?

To není tak úplně o rozhodnutí. Když zkouším psát jinak, třeba žánrově, horor, detektivku nebo romantiku, většinou to nedopadne vůbec dobře. Zároveň to do určité míry odpovídá tomu, jak vnímám svět.  Víc skrze emoce a dojmy než racionálně a analyticky.

Patriarchální společnost svými očekáváními znevýhodňuje ženy i muže v jakémkoli věku

Pracujete jako sociální pracovnice, inspirovaly vás při psaní i příběhy, se kterými se při této práci setkáváte? Ovlivňuje nějak tato vaše profese vaše povídky?

Většina mých prací a brigád se točila kolem dětí nebo přírody a obojí se mi do psaní přirozeně promítá. Mám to nakoukané i naposlouchané. Do knihy jsem čerpala hlavně z osobních zkušeností nebo z příběhů lidí z mého okolí, které jsem měla možnost delší dobu sledovat. Ze sociální práce čerpat napřímo tak docela nejde kvůli mlčenlivosti, ale učím se pracovat s jazykem a prostředím lidí ohrožených sociálním vyloučením, což se do psaní svým způsobem propisuje. Jsem v tom ale opatrná, otázka reprezentace skupin, do kterých sama nepatřím, je pro mě složitá a pořád otevřená.

Povídky jsou samostatné příběhy, které ale propojuje tématika květin a krajina Bílých Karpat. Z této oblasti pocházíte, proč jste se ale rozhodla právě pro květiny?

Vedle květin a s květinami žiji už dlouho. Udávají rytmus mnoha mých aktivit. V květnu výlety za orchidejemi, v červnu sběr bezových květů, v červenci mateřídouška. Botaniku jsem nestudovala, ale mám k ní blízko a hodně jsem se naučila od známých, z knih i z internetu. Právě v období dospívání, které je pro knihu také stěžejní, jsem tohle prožívala nejintenzivněji a většina těchto znalostí pochází právě z té doby.

Dominantním motivem je rebelie proti ženským rolím. Čerpala jste inspiraci ze svých vlastních zkušeností? Od žen ve svém okolí, případně ze svého vlastního příběhu?

Do určité míry vycházím z vlastní zkušenosti. Věkově jsem v rodině byla blíž klukům, bráchovi a bratrancům. O to víc jsem pak vnímala, jak nás začali postupně víc oddělovat podle pohlaví, třeba ve skautu nebo v tělocviku ve škole, a později i odlišná očekávání, která s tím souvisela. Je to ale téma, které se dospíváním neuzavírá. Patriarchální společnost svými očekáváními znevýhodňuje ženy i muže v jakémkoli věku.

Mám radost, že se pohybuji v komunitě lidí, kteří se tyhle stereotypy snaží narušovat. Když to zjednoduším, tak kluci můžou být zranitelní, chtít pečovat o děti nebo si lakovat nehty a holky mohou stavět domy, posilovat a mít krátké vlasy. Ne tak dávno ženy ani nepsaly knihy. Věřím, že i další věci, které dnes vnímáme jako „typicky mužské“ nebo „ženské“, se budou dál proměňovat a více prolínat.

Proč zrovna tento námět? Potřebovala jste si skrze knihu odpovědět nějaké vlastní otázky?

Na to neumím úplně jednoznačně odpovědět. Možná mi chyběla podobná kniha z českého prostředí. Zároveň ten proces nebyl natolik kontrolovaný, abych v něm dokázala hledat nebo formulovat konkrétní odpovědi.

Co byste chtěla, aby si čtenář po přečtení knihy odnesl?

Dojmy, emoce. Taky zvídavost vůči světu rostlin. Pocit, že v tom člověk není sám, a porozumění pro lidi, kteří svět kolem sebe silně prožívají. A radost a naději.

Ani nespočítám, kolik mailů do periodik a nakladatelství zůstalo bez odpovědi

Překvapilo vás něco po vydání knihy?

Asi spíš nemile. Koukala jsem do výloh a polic v knihkupectvích v Brně, ale vlastně jsem ji viděla jen v menších městech a v pražské Academii. Jinak ne. To mě mrzelo, ale tak to holt je – vychází tolik knih a spousta z nich je marketingově výraznější. Jinak mě překvapuje každá pozitivní reakce, a hlavně ta Litera. Nedává to moc smysl, ale pořád jsem se úplně nezbavila obavy, že se knížka neujme.

Co podle vás dnes mladí autoři nejvíc potřebují?

Příležitosti, pozornost a zprostředkování zkušeností. Ani nespočítám, kolik mailů do periodik a nakladatelství zůstalo bez odpovědi. Teď, když je moje jméno známější, zažívám něco jiného, přitom píšu pořád podobně. Nevzdala jsem to díky podpoře blízkých lidí, kteří moje díla četli, i když nikde nevyšla. Velkou oporou je pro mě kamarád* Ondřej Macl, kterému jsem vděčná za provázení literárním světem. Často se na něj obracím s otázkami nebo po nějakém neúspěchu. Mít to s kým sdílet je pro mě důležité.

Je něco, co byste chtěla v další tvorbě zkusit jinak? Co vás teď jako autorku nejvíc zajímá nebo láká?

Ve zkratce se chci asi odpoutat od minulosti a dětství a psát víc o tom, co se děje tady a teď. Aspoň prozatím.

Co vám v současné literární scéně chybí?

Chybí mi rozmanitější spektrum autorů a autorek z různých kulturních zázemí, sociálních vrstev, prostředí i různého věku. Občas mám taky dojem, že je na knihy, ať už české nebo na překlady, málo času a peněz, a tím pádem někdy chybí větší preciznost a propracovanost. Navíc naděje, že se to plošně zlepší, jsou zatím mizivé. O to víc oceňuji všechny, kdo tohle dělají jinak systému navzdory.

Jaké rady byste dala těm, kteří také uvažují o napsání své debutové knihy?

Nemám asi žádnou univerzální radu. Ale na základě své zkušenosti doporučuji posílat tvorbu do časopisů a hlásit se do soutěží. Odmítnutí brát jako přirozenou součást procesu, a hlavně pokračovat v psaní. Taky bych poradila, ať dávají své texty číst kamarádům, kamarádkám, učitelům nebo rodičům, nebo komukoliv, kdo projeví zájem.

Jsem víc „analogová“ než moje okolí. Dlouho jsem neměla chytrý telefon

Když hovoříte o svých zálibách, v naprosté většině se pojí s přírodou (např. sbírání bylinek, poznávání ptáků podle jejich zpěvu, procházky se psem). Přitom se vaše generace považuje za primárně digitální. Co vám dává příroda na rozdíl např. od sociálních sítí? A jaký máte vztah k digitálním technologiím? 

Jsem asi víc „analogová“ než moje okolí, i když už ne tolik. Dlouho jsem neměla chytrý telefon. Teď ho střídám s tlačítkovým, protože ho čím dál častěji potřebuji i kvůli práci. Po vydání knihy jsem začala používat Instagram. Přes něj mě oslovilo i pár lidí z médií a otevřely se mi nové příležitosti. Na Facebooku jsem stále pod jiným jménem, protože je pro mě těžké sdílet soukromý život online, i když vím, že je to do určité míry součást běžného života.

Mám diagnostikované ADHD, takže je pro mě náročnější udržet pozornost, když jsem online. Často proto píšu tam, kde není internet, nebo ho záměrně vypínám a nechávám jen textový editor. Snažím se to mít pod kontrolou, ale zároveň se neizolovat, hodně věcí se dnes děje na sítích.

Jaká jste vy čtenářka?

Čtu hodně, aspoň doufám. Pořád myslím na to, že kvůli psaní nechci přestat číst, ale úplně chápu, že se to někomu stane, najednou není tolik času na to vzít si do vlaku knihu, spíš vytahuji počítač a ťukám věty do editoru. V poslední době se snažím víc sledovat současnou tvorbu. Dřív jsem se víc vracela ke klasice a knihám z různých období. Teď spíš doháním současnou literaturu, hlavně tu českou. Často si z knih zapisuju pasáže nebo se k některým úryvkům, které mě osloví, vracím. Nebojím se knihu odložit, když mě nezaujme, ale zároveň jí často dávám druhou šanci. To, co mě nezaujalo loni, mě letos může zasáhnout úplně jinak.

Existuje kniha, ke které se ráda vracíte?

Snáz se vrací k jednotlivým povídkám. Pár autorů a autorek jsem vyjmenovala už na začátku. Poslední půlrok jsem oslněná povídkami Amy Hempel, k těm se teď nejvíc vracím. Moje nová kniha bude psaná formou krátkých kapitol, takže teď jsem četla Love Me Tender od Constance Debré a Když nám bylo míň od Olivera Lovrenskeho, knihy, které to mají podobně, a budu je dál prozkoumávat, abych se mohla něco přiučit.