S jakými bezpečnostními opatřeními se musela během překladu knihy vypořádat? Od koho cítila největší tlak, aby o románu něco prozradila? A jak pohlíží na pracovní podmínky literárních překladatelů? Odpovědi nejen na tyto otázky najdete v našem rozhovoru!  

Překlad v tajném bunkru 

Překlad knihy Dana Browna Tajemství všech tajemství probíhal za přísných bezpečnostních opatření, aby nedošlo k úniku některých detailů. Jak to v praxi vypadalo? Zažila jste někdy během své dlouholeté překladatelské praxe něco podobného? Byla to pro vás spíš zábava, nebo stres?

Oboje. Více či méně tajných projektů jsem překládala už víc, ale s takhle mimořádnými bezpečnostními opatřeními jsem se ještě nesetkala. Obnášelo to třeba denní dojíždění na „tajné místo“, kterému jsme pracovně říkali bunkr a kam jsme nesměli vnášet telefony.  Papírové kopie textu, ze kterých jsme překládali, jsme každý večer ukládali do trezoru, překládali jsme na počítačích bez připojení k internetu. Bylo to náročné, ale zároveň svým způsobem hodně zajímavé.

Pracovala jste na překladu opět spolu s Davidem Petrů. Pracujete raději sama nebo ve spolupráci s dalším překladatelem?

Dělení textů mezi víc překladatelů samozřejmě není ideální stav, dělá se to málokdy a vždycky to souvisí s velkým tlakem na rychlost vydání konkrétního titulu. S Davidem se mi ale už léta spolupracuje skvěle. Jsme za tu dobu sehraní.

Jak tato spolupráce vypadala? Jak jste si rozdělovali texty? Jakým způsobem ladíte styl, abyste zachovali konzistentnost?

Text si pokaždé rozdělíme přesně napůl, domluvíme se, kdo si kterou část vezme (obvykle dělávám já začátek a David druhou půlku, teď jsme si to poprvé prohodili), průběžně spolu konzultujeme terminologii a návaznosti, a když dopřekládáme, křížem si po sobě svoje části přečteme. Po nás čte celý překlad ještě další nepostradatelný člen týmu, redaktor Petr Onufer, který na něj nahlédne nezávislýma očima, a po něm několik korektorů. Knížkám Dana Browna se v Argu věnuje doopravdy mimořádná péče.

Pohled Dana Browna na Prahu 

Těšíte se, až kniha Dana Browna Tajemství všech tajemství vyjde, a vy si o ní budete moci konečně „svobodně“ popovídat? Cítíte tlak vašeho okolí, abyste prozradila něco o románu?

Tlak jsem cítila hlavně od třináctiletého syna, který se snažil dost zručně vypátrat, kam to každý den mizím, a postupně mi snášel indicie – kdybych do bunkru chodila ještě o chvilku déle, asi by na tu lokaci přišel. Ale samozřejmě se těším, až to bude venku, na reakce jsem upřímně zvědavá.

Je všeobecně známo, že se děj nové knihy odehrává v Praze. Vnímáte autorův pohled zvnějšku spíš jako výhodu, nebo jako nevýhodu?

Ani jako výhodu, ani jako nevýhodu, ale jako mimořádně zajímavý aspekt. Pro mě bylo třeba hodně poučné uvědomit si na tomhle důvěrně známém prostředí, jakým způsobem autor asi pojímá jiná města, ve kterých se jeho knížky odehrávají a která tolik neznám.

Nejtěžší překladatelské výzvy 

Máte mezi autory, které jste překládala, nějaké své favority?

Těch by bylo! Tak aspoň pár nej –  nejdelší a nejsyrovější byly Laskavé bohyně Jonathana Littela, největší protiúkol byla skvostná tudorovská trilogie Hilary Mantelové (nejsem totiž fanda historických románů), nejšílenější byl loňský stostránkový literární rébus Kainova čelist, nejpohodovější jsou možná knížky Laurenta Bineta, se kterým se znám a můžu s ním všechny zapeklitosti probírat za pochodu, nejskandálnější byla Linie krásy Alana Hollinghursta, která přes svoji kultivovanost a něžnost vzbudila před pár lety značný morální úlek v určitých politických kruzích.

Jak řešíte ono známé: najít rovnováhu mezi stylem autora a stylem překladatele?

Je potřeba neustále testovat, kdy se můžete odvázat, a kdy musíte svoje nápady potlačit, i když máte pocit, že byste to řekli líp než autor. Posloužit autorovi a vědět, kdy se krotit, to je pro mě asi podstata překladatelské práce.

Jaký překlad pro vás byl zatím nejtěžší a proč?

Oba jsem tu zmínila: Laskavé bohyně jakožto tisícistránkový veletok jednolitého a neuvěřitelně silného textu, a literární hádanka Kainova čelist, kterou bylo potřeba přestavět tak, aby byla luštitelná i v češtině. U obou jsem si nějakým způsobem sáhla na hranici svých možností.

Čtete knihy i ve volném čase, nebo si raději od knih odpočinete?

Bývala jsem takový ten hltavý knihomol. Už léta ale trávím s písmenky spoustu času, takže když nemusím, tak bohužel moc nečtu, i když teď se to snažím znovu naučit. Ale hodně poslouchám audioknihy. Musejí to ovšem být detektivky a potřebuju, aby byly co nejbrutálnější a teklo tam mnoho krve. Co si tím kompenzuju, to netuším.

Podmínky literárních překladatelů v Česku 

Ve starším rozhovoru pro Novinky.cz jste zmínila, že překladatelé nejsou obvykle vidět, jsou schovaní za knížkami. Změnilo se to v posledních letech?

To je podstata naší profese – jako překladatelka budu vždycky ve službách autora a je to tak v pořádku. Ale taky je v pořádku, když se ví, že v procesu vzniku knihy někdo jako překladatel existuje, protože po autorovi to je člověk, který s textem strávil nejvíc času a jehož hlasem ve finále autor k českému čtenáři promlouvá.

Ví se o vás, že jste aktivní v rámci profesní asociace překladatelů. Je něco, co byste chtěla říct k podmínkám z této perspektivy?

Asi není žádné tajemství, že pracovní podmínky literárních překladatelů (a samozřejmě i dalších profesí, které se kolem knížek točí) jsou u nás dlouhodobě zejména z finančního hlediska velmi tristní. Snahy Obce překladatelů a dalších profesních překladatelských organizací míří – zjednodušeně řečeno – k tomu, aby literární překlad mohl fungovat ne jako krásné hobby, ale jako plnohodnotná, adekvátně odměňovaná profese. Není to vůbec snadné, ale snad se postupnými drobnými kroky suneme k lepším časům. 

Více o knize Tajemství všech tajemství najdete TADY.