CORONADA A BÝK (Coronada y el toro, 1975)

Francisco Nieva

Překlad: Stanislav Škoda
Žánr: činohra
Obsazení: 5 mužů, 5 žen, zpívající hlas, děti a další komparz

Jako každý rok i letos starosta Zebedeo, zastánce tradice a machismu, vnucuje v zapadlém španělském městečku Farolillo svým tyranským způsobem lidu slavnost na počest svatého Blase, kterou provází řádění býků v ulicích. A opětovně se kvůli krutosti a násilí této slavnosti dostává do konfliktu se svou sestrou Coronadou, které vraždí nápadníky, aby byl „nejmužnější“ ze vsi. Na stranu aristokratické Coronady (v překladu „Korunovaná“) se přidávají i další novomyšlenkářstvím notně deformované typické figurky starého Španělska: toreador Marauňa rebelující proti svému vlastnímu cechu, feministické rytířky Melga a Dalga a hybrid s čertovským kopytem Muž-Jeptiška. Na Zebedeově straně naopak stojí pochopové Černobřicháč a Urputník, závistivá a proradná cikánka Mairena a nakonec i ustrašený a manipulovatelný lid reprezentovaný Donem Cerezem. Namísto vypuknutí toreadorského běsnění však hra ve své polovici kulminuje divokým masturbačním obřadem roztoužené Coronady, během nějž zajme býka určeného pro slavnost. Poté, co celá vesnice býka hledá, dovtípí se Zebedeo teprve po 4 týdnech od svátku svatého Blase, že býka schovávají rebelové shluknutí v Coronadině sídle. Přijde si pro něj se svými nohsledy, ale jeho zuřivost vzroste ještě více, když zjistí, že zvíře mezitím v Coronadině chlévě pošlo. Na takový odpor nemůže než odpovědět trestem smrti a my se stáváme diváky velkolepé popravy, během níž Coronadu, Marauňu, Melgu a Dalgu i Muže-Jeptišku pohlcuje temný hrob aneb propadliště dějin. Zebedeo provází odchod jejich i posledního býka slovy: „Cítím tento ocas ve svých rukou, jako by ho vytrhli z mého vlastního těla. Mého těla, těla Španělska a jeho toreadorské hanby a slávy!… Ať přijde lid a odejdou dynastie.“ A poslední výjev hry mu dává za pravdu: všichni odsouzenci se objeví znovu v bílých oblecích jako přízraky, které mají „právo na účinkování na věčnosti a karnevalu v Riu“, a společně odjedou na sněžném býku s kytarou zavěšenou na rozích. Na scéně zůstává jen cikánka Mairena a tančí své osamělé smutné flamenco.

  Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.