ELECTRONIC CITY (Electronic City, 2002)

Falk Richter

Překlad: Martina Černá
Žánr: činohra
Obsazení: 1 muž, 1 žena, tým o asi 5-15 osobách

Příběh Tom a Joy, to je love story z počátku 21. století. On je manažer střední třídy, naprosto spolehlivý a flexibilní zaměstnanec. Jenže zrovna dnes v noci se ztratil a bloudí chodbami hotelu, zapomněl přístupový kód, poschodí i číslo pokoje, už si ani nevzpomíná, kde je - Berlín, Londýn, New York, Singapur… Tom je přepracovaný. A myslí na Joy. I Joy je přizpůsobivá příslušnice obsluhy v letištním fast-foodu. Jenže zrovna dnes v noci je absolutně vystresovaná, na pokladně se porouchal scanner a ve frontě čeká dvacet panicky hektických manažerů na zaplacení svého sendviče. Joy je přepracovaná. A myslí na Toma. Zamilovali se do sebe kdysi, když běželi na svůj přípoj a poprali se spolu při souboji o první místo při letištní bezpečnostní kontrole. Od té doby spolu provozují lásku na dálku, lásku odsunutou do virtuálního prostoru, která jim nakonec vlastně vyhovuje, protože neruší, nebolí, dá se vypnout a zanikne, jakmile ztratíme dobíječku k mobilu.
    Hra Electronic City je součástí cyklu Systém, který Falk Richter inscenoval v berlínské Schaubühne v sezóně 2004/2005. Poučen tradicí německého politického divadla se v něm autor zaměřuje na procesy globalizace a jejich dopady na obyčejné lidi. Zobrazuje drobné kolize lidských součástek v hladce fungujícím systému, který člověk už dávno přestal ovlivňovat a který se řítí neznámo kam. Ve hře Electronic City záměrně vyhledává situace, kdy "systém" selhává a nastává prostor a čas pro mezilidská setkání. Proud monologů postav Toma a Joy a jejich zoufalé pokusy o dialogy závislé na technice, která přesahuje jejich lidské kapacity, je přerušován vstupy jakéhosi chóru, který funguje jako rytmický doplněk, komentátor, vypravěč, ale i všudypřítomný svědek všech událostí, protože se občas proměňuje ve filmový štáb s nenasytným okem kamery. Takto donutí představitele Toma a Joye sehrát „zcizovací" scénu seznámení. Postavy se nakratičko ve vzpomínce setkají, ale potom zase běží dál. Utíkají, přejíždějí, nasedají, přestupují a snaží se udržet si svou identitu pohromadě, aby se mohly na okamžik zastavit, když Joy zjistí, že jejich itineráře se na několik minut protnou na jednom letišti. Současní lidé už si neslibují lásku, takové slovo vyvolává strach, a proto se navzájem utvrzují zbožným přáním: „Zvládnem to!"

  Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.