ČERNÉ NA BÍLÉM (Carta canta, 1998)

Raffaello Baldini

Překlad: Marina Feltlová
Obsazení: 1 muž

Monodrama, jehož hrdinou je starý mládenec Aurelio Brandi. V textu hry se celý děj odehrává v Aureliově obývacím pokoji. V inscenaci, kterou režíroval Giorgio Gallione a v hlavní (jediné) roli se představil Ivano Marescotti, je děj přenesen do papírnictví, jehož je Aurelio majitelem, a celá scéna je proto zaplněna krabicemi všeho druhu s nápisy jako inkoust, tužky apod.     Do života Aurelia Brandiho vstupujeme ve chvíli, kdy nám oznamuje, že v jeho žilách koluje „modrá krev“. Využil totiž nabídky jisté firmy a nechal si udělat rodokmen. Neustále zdůrazňuje, jak od celé záležitosti nic nečekal (vždyť i firma ho předem varovala, že nikdy není předem jasné, jakých výsledků se dosáhne, co vše se podaří zjistit). Nicméně po prozkoumání archivních materiálů, matrik a jiných dokumentů vychází najevo, že Aurelio Brandi je potomkem jistých hrabat Berandiových z Maceraty (v průběhu let, chybou nepozorného matrikáře, došlo k vynechání „e“, takže z příjmení Berandi vzniklo Brandi). Zjištění, že pochází ze šlechtického rodu, Aurelia nijak nevyvede z míry. Vždyť přece nezáleží na tom, jakého jsme původu, ale jací jsme. Všichni chtějí být něco jiného, než ve skutečnosti jsou. Ale k čemu to je? Vždyť je tak těžké být sám sebou, tak proč si to ještě komplikovat, uvažuje Aurelio. A svoje úvahy dokládá příklady z vlastního okolí - nedostudovaný úředník si hraje na inženýra, sanitář mimo svoje město vykládá, že je doktorem atd.     Postupně je však Aurelio nahlodáván pokušením využít informace o svém původu, kterou má potvrzenu černé na bílém, a předvést se před svými sousedy, arogantními úředníky a namyšlenými zbohatlíky. Jak by to mohlo změnit jeho život? Třeba by si ho už konečně mohla začít všímat Carla, na kterou si tajně myslí a která o něho dosud neprojevila sebemenší zájem. Nebo by se mohl pokusit vyhledat další příbuzné, rovněž potomky hraběcího rodu, kteří žijí v jiných městech a o kterých dosud nevěděl. Z jeho vyprávění vychází najevo, jak je jeho život osamělý a smutný. S většinou lidí z městečka, kde žije, si nerozumí, jeho sestra mu pořád něco vyčítá, naposledy to, že zbytečně vyhazoval peníze za vypracování rodokmenu, a přitom její manžel ho před léty připravil o značnou sumu, když ho přesvědčil, aby vložil peníze do podniku, který nakonec zkrachoval. Příběh, který nám Aurelio líčí, se skládá z mnoha drobných epizod, jejichž protagonisty jsou lidé z jeho blízkého okolí. Je to příběh groteskně dojemný, ne nepodobný historiím „malých lidí“, jak je známe z ruské literatury (například z Gogolova Pláště). Před námi defiluje celá plejáda ubohých, malicherných a ve své nicotnosti směšných postaviček, kterými můžeme stejně dobře pohrdat, jako je litovat.   Poznámka překladatelky: Celá hra je napsána bez jediné tečky. Jde v podstatě o dlouhý, ničím nepřerušovaný monolog.

  Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.