SÁŇKY SE ZVONCI

Antonín Přidal

Žánr: historická hra
Obsazení: 6 žen

Antonín Přidal objevil v literárním archivu řadu dopisů, které si v 16. století psaly české šlechtičny, osaměle žijící na svých venkovských sídlech a hrádcích, zatímco jejich manželé dobývali svět a honili kariéru na královském dvoře. Tyto dopisy ho inspirovaly k napsání básnické hry o věčném ženském údělu, naplněném čekáním, nadějí a zklamáním, touhou po blízkosti drahého člověka, vůlí přežít, vydržet všechny rány osudu. Drama několika lidských životů je zhuštěno do dopisů, probíhá jak ve snu, v imaginárním prostoru, kterým zní ženský mnohohlas. Vypravuje o životě jako o pouti zasněženou krajinou: v mládí se člověk radostně do ní rozběhne, jak stárne, tak tím dál víc zapadá do sněhu, jeho kroky jsou čím dál naléhavější... Z lidské samoty zní naléhavý hlas: přijeďte, napište, nezapomeňte.

„Většina textů je vymyšlena, třebaže v duchu starých dopisů, které mě už před tím uchvacovaly zvláštní naléhavostí, důvěrností a podpovrchovým napětím. O tento náboj mi šlo, ten jsem chtěl oživit především, ne historické události, ne dobový kolorit. (…) Ty volající, hledající a stárnoucí ženy jsou v houštinách svých dopisů pořád spolu, pořád na dosah, a přece vždycky odloučeny. Každý dopis je rozběh, každý útržek z něho kus pohybu, záškub, zdvih, nakročení. Nemohou to být reálné scény, ale jen jejich fáze a úlomky, stržené proudem zrychleného času. Ten zrychlený proud má vlastní krajinu, odlišnou od skutečné, podivnou, avšak svéprávnou jako ve snu, ale jen jako ve snu, protože postavy nepozbývají svého skutečného života, jen jím procházejí, prudčeji, intenzivněji, po strmých zkratkách. Vidím je jako oživlé klubko, které se odvíjí dál a dál a odhaluje, co všechno v něm bylo zakleto: vítr, oheň, prach, sněhy, hroby, hlad.“ (Antonín Přidal)

  Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.