LATRÍNY (1972)

Karol Sidon

Obsazení: 8 mužů

Na námět hry přivedl autora jeho strýc, který se jako rakouský oficír za první světové války dostal do ruského zajetí a byl převezen na Dálný východ. Bohatí Židé tehdy pro souvěrce vyslali záchrannou loď, ale ti odmítli odplout, neboť nepobrala všechny zajatce. Protože nechtěl být nařčen z propagace židovství, přesadil Sidon příběh mezi důstojníky a vojáky. Dilema důstojníků, zda se zachránit a nechat vojsko na ostrově napospas hladu a nemocem, kořeněné životními pravdami švejkovského vojína jménem Prdel a zakončené vymřením většiny zajatců až na kapacitu původní lodi (včetně skoro celého důstojnického sboru), symbolizuje absurditu veškerého válečného, potažmo i neuváženého záchranářského počínání.

První divadelní hra Karola Sidona, která vznikla na žádost Zdeňka Duška a Karla Meistera z Divadla Maringotka. Vzhledem k tomu, že autorovy problémy s režimem se začaly prohlubovat, Divadlo Maringotka si hru už netrouflo nasadit. Rozezkoušená inscenace se pak dostala k Jaroslavu Čejkovi do Uměleckého studia mladých Rubín, který na základě tvrzení, že jde o dílo protiválečné, přiměl Pražské kulturní středisko k souhlasu s uvedením (hru nastudoval sám autor.) Asi šestou schvalovací předváděčku, která se podle interních materiálů divadla Rubín konala 21. 5. 1973, však osobně navštívil vedoucí kulturního oddělení Ústředního výboru KSČ, nechvalně známý „normalizátor“ Miroslav Müller, hru označil za špatnou, a přítomný autor se před jeho zraky urazil a odešel. Poté bylo provozování kusu zakázáno, stejně jako pokračování Sidonovy kariéry.

(Lenka Jungamnnová)

  Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.