DOMA

Martin Františák

Obsazení: 10 mužů, 5 žen

Příběh „ztraceného syna“, vracejícího se do rodného kraje na pohřeb matky. Děj je zasazen do času ničivé povodně. Hra byla poprvé inscenována na profesionálním jevišti v Národním divadle v Praze společně se hrou Aloise Jiráska Otec, obě hry se totiž dotýkají obdobných témat, vyrůstají z dramatičnosti vztahu k rodovému dědictví, „ke gruntu“. Grunt znamená nejen hmotný majetek, ale i podstatu, základ, kořeny. Jiráskova hra reflektuje minulost, která v nás přetrvává. Františákova hra zobrazuje autentickou současnost, ptá se po minulosti, hledá kořeny domova.

Hra vznikala z pudu sebezáchovy. Z horské samoty mě nutnost po třech syrových letech odstěhovala do města. Opustil jsem tehdy několik hlubokých přátelství z horských samot a ztrácel se ve městě a bludech. Pocit viny, že jsem cosi zradil a ztratil, k čemusi nutil. Nějak na to všechno odpovědět a neztratit stopu. Nedá se hovořit o prvotním nápadu, ani o nějakém vanutí ducha. Spíše to byly údery sekery v modré noci bez měsíce a beze hvězd. Někdo někde zpíval, někdo klečel za stodolou, něco ulomilo pět latí v plotě… (Martin Františák)

  Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.