PO LANĚ NAD NIAGAROU (El cruce sobre el Niagara)

Alonso Alegría

Překlad: Ivan Jergl
Obsazení: 2 muži (hlasy: Hlasatel, Pekař Willis, Hasič, Soused, dav diváků)

Dekorace:  pokojík v penziónu,  poslední 2 obrazy  jen černé pozadí.
Doba: asi kolem roku 1870  

          Slavného francouzského akrobata Blondina navštíví v penzionu osmnáctiletý, romantický mladík Carlo a vyčte mu, že při posledním, už čtrnáctém,  přechodu nad Niagarou švindloval a na pánvi na provaze usmažil jen 8 vajec a 4 upustil do řeky. On, Carlo,  má metodu jak chodit vzduchem a opravdový sukces by byl,  kdyby přešli oba jako jedna bytost- Ikaron, Carlo na ramenou Blondina ve výšce 58 metrů nad vodopády z USA na kanadský břeh. Blondin ho napřed odmítne, ale pak začnou trénovat. Během nácviku si navzájem vypoví své curriculum vitae a Blondin nakonec souhlasí s Carlem, že akrobacie není jen úspěch pro kšeft, ale projev  odvahy  a poctivosti  vůči divákům. Carlo  byl také při posledním přechodu Blondina svědkem, jak kvůli sázce jakýsi darebák akrobatovi nařízl  napínací lanko a Blondin sklouzl s prověšeého  lana a musel z posledních sil přeručkovat do cíle cesty jak ubohá opice.
           Blondin s Carlem na ramenou, jako jedno tělo,  chodí po pokoji a rozvěšují  fotografie a články o Blondinových úspěších. Meditují o tom, co udělají, když náhodou spadnou. Blondin společnou cestu Carlovi rozmlouvá, nechce si  ho vzít na svědomí. Když sklouzne sám, může vyčítat sám sobě, ale nezahubí Carla. Podobně Carlo nechce při svém zakolísání mít na svědomí smrt Blondina. V zápalu vážné debaty zprvu neslyší, že pekař Willis pod nimi volá, že jeho dílna hoří, aby dům opustili. Oba cítí hořící chléb, ale myslí, že je to běžné pečení. Teprve když uslyší hasičskou sirénu, rychle sbírají výstřižky, Carlo stále  na ramenou akrobata. Už se dokonale sžili a pohybují se jako jeden muž. Hlas hasiče je vyzývá, aby vyskočili oknem, protože kvůli ohni už po schodech nemohou. Vyskočí.
          V posledním obraze už jdou po laně zdraveni diváky. Těsně před modrou značkou v polovině cesty se však Blondin náhle „zasekne“ a není  vlivem strachu schopen pokračovat dál. Strach se přenese i na Carla. Ten prosí, pak vyhrožuje, laje  i chválí Blondina , žádá ho, aby se uklidnil, překonal úzkost a vykročil.    
Po mučivých minutách se Blondin konečně překoná a pomalu vykročí. Nakonec povzbuzováni  tisíci diváků, za řízné dechovky a vřelého vítání dorazí do cíle.

          Hra měla premiéru v divadle Na zábradlí v roce 1975.  Dosud se hrála ve více než 50 zemích. V roce 1969 získala první cenu v literární soutěži Casa de las Américas (Dům Amerik), vydávající díla latinskoamerických, karibských a španělských autorů.

  Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.