KUFR PANTOFLÍČKA (WALIZKA PANTOFELNIKA)

Małgorzata Sikorska-Miszczuk

Překlad: Michala Dolanová
Obsazení: 4 muži, 2 ženy

Šabadabada šabadabada, notuje si Vypravěč a začíná nám v rozverném francouzském duchu vyprávět příběh stárnoucího Fransua Žako, jenž se na popud své ženy jednoho krásného dne vydává do muzea. Vypravěč se chce ujistit, jestli Fransua už vyšel z domu, proto k němu na zkoušku zavolá. Takto se seznamuje s Automatickou sekretářkou Žaklin, jež však vůbec není automatická, ale dokonale živá, jak se posléze ukáže. Žaklin přichází po telefonním drátě za Vypravěčem a spolu se stávají průvodci Fransuova putování. Muzeum, do nějž se Fransua vydává, ale není jen tak ledajaké muzeum. Je to místo, v němž jsou vystaveny podivné exponáty: hory bot a brýlí, tisíce fotografií nebo třeba staré kufry. Je to Muzeum Záhuby.

Fransua celý život něco hledá. Když mu byly tři roky, zahynul v koncentračním táboře jeho otec a Fransua se s touto ztrátou nikdy nevyrovnal. Teď přichází do Muzea Záhuby, ačkoli vlastně ani neví, proč sem jde a co by zde snad měl najít. Potkává tu pouze zoufalou Průvodkyni, jež se mu svěřuje, že dnešní den je posledním dnem její práce zde, protože už nemůže dál pracovat v místě tak strašlivých vzpomínek. Fransua prohlíží exponáty a náhle mu zrak padne na kufr, na jehož visačce je napsáno…jméno jeho otce. Díky kufru, skutečné a hmatatelné věci, věci, jež se stává důkazem existence svého majitele, se Fransuovi jeho otec zhmotňuje, poprvé ke svému synovi promlouvá a vrací se k němu.

     Kufr Pantoflíčka je hluboce smutný příběh, jenž je ale vyprávěn veselou formou, hravým a poetickým jazykem plným metafor. Je to hra o hledání kořenů a vlastní identity, o odpuštění a smíření, hra na hranici snu a skutečnosti, v níž nic není nemožné.

  Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.