OSIŘELÉ MÚZY (Les Muses orphelines, 2006)

Michel-Marc Bouchard

Překlad: Michal Lázňovský, Matylda Lázňovská
Obsazení: 1 muž, 3 ženy

Tato hra tvoří součást volné série Bouchardových her, které těží z autorovy vlastní rodinné historie. Není to „sága“ v pravém slova smyslu, jsou to spíš jednotlivé obrazy, takže znalost ostatních her není podmínkou pro uvádění jednoho z těchto titulů.

 

„Osiřelé múzy“ jsou velmi dobře napsaná hra z rodu psychologických rodinných sond v duchu Tennessee Williamse s nesporným odkazem na Čechova. Postavy jsou čtyři: tři sestry a bratr. Je jim mezi 27 a 35 léty. Dvě sestry a bratr žijí na kanadském zapadákově, na pokraji savany, v provinčním městečku, kde se všichni znají, kde všichni všechno vědí a kde se přesto vše tají, kde se nedostatky, rodinné tragédie a ‚abnormality‘ drží pod pokličkou. Děj se odehrává v roce 1965, velmi symbolicky o Velikonocích. Přerod, vzkříšení, či znovuzrození, je skutečným tématem hry. Sourozenci se scházejí za trochu bizarních okolností: nejmladší z nich, ‚prosťáček‘ Isabelle, která žije v domě s nejstarší sestrou, komisní paní učitelkou Catherine, a pod její vládou, zatelefonovala jedné noci zbývající sestře (Martine), která slouží jako voják na kanadské základně v Německu, tragickou zprávu, že jejich bratr Luc zemřel. Martine tedy hned druhý den dorazí na pohřeb. Žádný pohřeb se však nekoná. Luc se těší pevnému zdraví. Šlo jen o bláznivý nápad Isabelle. Vztahy mezi sourozenci jsou velmi napjaté, ale výbušná situace v sobě nese zárodek zdravého otřesu, který může jejich životy očistit od traumat starých dvacet let. Prehistorie dramatu, jak se postupně dozvídáme, je tato: tyto čtyři děti přišly za války o otce. Ale následně ztratily i matku. Jak k tomu došlo? Pátrání po této otázce je syžetem hry. Vše začalo tím, že temperamentní matka byla ‚konformnímu‘ manželovi a otci dětí nevěrná s temperamentním Španělem, který za války (2. světové) v kraji pracoval na stavbě přehrady. A nejen to: dala svou lásku k „matadorovi“ okázale najevo před celou farností. To byl počátek tragédie. Otec pak odešel bojovat do Evropy a padl při invazi, když riskoval jako sebevrah. Španěl, nenáviděný celou obcí, se po dokončení přehrady vrátil do Španělska. A nedlouho poté odešla i matka – a zanechala děti samotné, pod dohledem šestnáctileté Catherine. Během večera a následujícího dopoledne, kdy se děj hry odehrává, každý ze sourozenců předkládá svou vlastní vizi události, která je navždy poznamenala. Každý z nich svůj osud sirotka prožíval jinak. Až konečně vyjde najevo, že matka není ani ve Španělsku, jak se domníval Luc, který o ní píše román, ani není mrtvá, ale že žije v Québeku, tedy vlastně nedaleko. Celá ta léta tam pracuje, vydělává peníze a podporuje své děti na dálku, protože si zřejmě myslí, že jim tak bude víc platná, než kdyby živořila v městečku, které ji nenávidí. V závěru ‚děti‘ očekávají příjezd matky, která je má po dvaceti letech navštívit. Ukazuje se však, že i to byl výmysl Isabelle (která tvrdila, že matka telefonovala). Místo toho Isabelle oznamuje sourozencům, že čeká dítě a že odchází z domova. Ostatně proto tohle všechno zorganizovala. Z prosťáčka se stává nositelka života. Končí jedno období a začíná nové.

 

Ve hře jsou čtyři zajímavé postavy a vděčné herecké úkoly: dominantní nejstarší Catherine, která musela v šestnácti převzít úlohu matky i otce, svérázná Martine, vojačka a lesbička, dětinská Isabelle, která v závěru ukazuje zcela novou tvář, a konečně křehký Luc, který touží být spisovatelem a provokativně chodí v maminčiných španělských krojích, darech od „matadora“. Tyto čtyři postavy svádějí svůj boj o smysl života, o ztracené dětství, o individualitu a odpovědnost na pozadí velikonočních svátků a hra tak získává rozměr podobenství.

  Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.