Provazníková, Věra (Česká republika)
Věra Provazníková (*1947)
Básnířka, dramatička, prozaička, autorka knih pro děti
Pochází z rodiny univerzitního profesora Františka Provazníka (1910–1995). Po studiích na gymnáziu v Praze pracovala jako laborantka Výzkumného ústavu pedagogického v Praze. Od roku 1967 se věnuje pouze literární činnosti, v níž se zaměřila především na děti a mládež. Na její literární tvorbu mělo vliv osobní seznámení s Vladimírem Holanem a Bohuslavem Reynkem.
Debutovala roku 1963 v Kulturní tvorbě (v témže roce své verše poprvé recitovala ve Viole v pořadu Textappeal), dále publikovala v novinách a časopisech: Červený květ (Ostrava), Divoké víno, Čtyřlístek, Host do domu, Literární noviny, Lidová demokracie, Naše rodina, Mateřídouška, Plamen, Tvář, Orientace, Sešity pro mladou literaturu, Tvorba, Svobodné slovo, Svět práce, Repertoár malé scény aj. V letech 1967–70 pak byly její básně představeny ve Viole, v pořadech Verše naboso.
Řadu let spolupracuje s vysíláním pro děti a mládež Československého a posléze Českého rozhlasu, pro který psala adaptace klasických pohádek (zejména Karla Jaromíra Erbena a Boženy Němcové) i pohádky původní a malé pohádky pro cyklus Hajaja. Pro televizi vytvořila pohádky O sluneční panence a dešťovém panáčku (1977, režie F. Miloš), O labuti (1979, režie Jaromil Jireš, na motivy Boženy Němcové), Bratři (1981, režie Ludvík Ráža) a pásmo veršů, říkánek a hádanek pro každý měsíc roku v dětském pořadu Kuřátka (Tatrmani, 1990, režie Jaroslav Hovorka). Divadelní dramatizace textů Provazníkové byla uvedena v brněnském loutkovém divadle Radost (Dvě pohádky do ošatky aneb O koblížkovi a Slepičce carevně, prem. 1984, dramatizace Eva Janečková a Zoja Mikotová).
Od počátku 80. let se věnuje také výtvarné tvorbě (tematické cykly Faust, Anamnesis /Rozpomínání/, Praha magická, Rabbi Löw; kolektivní výstava: Wiesbaden 1989; samostatné výstavy: Malá galerie Melantrich, Praha 1988; Galerie Bonaventura, Praha 1994; Galerie Franze Kafky, Praha 1996; Jeruzalémská synagoga, Praha 1998; Galerie v podkroví, Praha 2006; Galerie Efram, Mikulov 2007).
Provazníková vstoupila do literatury jako autorka lyrických veršů (Dítě se zvonem, Březové trhy); její převážně reflexivní lyrika si klade základní existenciální otázky po smyslu lidského života uprostřed temně chaotické skutečnosti. Básnířka s ženskou citovostí vnímá přírodu jako symbol nepomíjivosti, jejíž neustálé hledání určuje i podobu vztahů mezi lidmi. Reflexivita jejích veršů vyrůstá z něhy a smyslovosti, jež představují podstatné konstanty autorčiny senzibility. Teprve po 1989 mohly vyjít verše inspirované grafickým cyklem Bohuslava Reynka (napsané již 1971), jimiž se Provazníková pokusila vytvořit básnické pandány k jednotlivým grafickým listům, citlivě vyslovit mnohé z toho, co utvářelo podstatu Reynkova uměleckého světa (Don Quijote). Od počátku 70. let se Provazníková věnuje soustavně tvorbě pro děti a mládež. Pro nejmenší děti napsala řadu veršů, říkanek, písňových textů a veršovaných hádanek a také značné množství veršovaných doprovodných textů, zejména k leporelům a omalovánkám. Svými verši se hlásí k lidové poezii, a to jak námětově, tak i rytmizací, hravostí a důrazem na humor (Padla Madla do říkadla, Elce pelce kotrmelce). Těžištěm její tvorby pro děti jsou však pohádky, ať už publikované knižně, nebo upravované pro loutkové divadlo. Využívá a adaptuje klasické pohádky, vytváří však i pohádky zcela nové, v nichž převládá autorská osobitost a básnická invence nad tradičními pohádkovými náměty (Jak se Žolík styděl, Tydlidáš).
(Slovník české literatury)