NEZADRŽITELNÝ VZESTUP EDUARDA ŽÁKA

Zdeněk Kozák, Ivan Olbracht

Obsazení: 2 muži, 1 žena + chór (alespoň 6 mužů a 5 žen)

Slovo autora:

Tuto „scénickou mozaiku“ (podle povídky Ivana Olbrachta Kariéra Eduarda Žáka) jsem začal psát v polovině roku 1989 se záměrem nabídnout ji po dokončení režiséru Peteru Scherhauferovi, režiséru tehdejšího Divadla na provázku. Oproti Olbrachtovi, jehož povídka končí počátkem 1. republiky, „přetáhl“ jsem svého Žáka přes 2. světovou válku až do doby osvobození, kdy se u nás (opět) rýsoval nový, nadějný a spravedlivý režim. Žákům však nebylo (opět) odzvoněno. Že se tak nestane ani po únoru 1948, bylo nasnadě. Spojnici s tehdejší současností tvořilo navíc čtvero písní současného mladíka s kytarou.

Pak přišel 17. listopad 1989 se svou opojnou euforií. Opět se u nás rýsoval nový, nadějný a spravedlivější režim. Můj nedávno dokončený text se mi zdál být v nových souvislostech najednou zbytečný. Osud kariéristy, schopného bezostyšně přežít jakýkoliv režim a naopak z každého ještě profitovat, jevil se v nových podmínkách „lepších zítřků“ nezajímavým až anachronickým. Odložil jsem jej tedy ad acta. A čas záhy ukázal, že poslání Olbrachtovy povídky je platné stále. Přepsal jsem tedy text pro rozhlas a na podzim r. 1991 v brněnském studiu natočil. S hudbou Miloše Štědroně a Miroslavem Donutilem v titulní roli.

Zde nabízím text své původní divadelní verze.

„S infarkty kolapsy

Táhneme po tý štrece

A lžem si do kapsy

Za pěťák diškerece

Řvem sborem Svoboda

V tý kleci beznaděje

Není to náhoda

Že Velký mág se směje“

(Zdeněk Kozák)       

  Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.