Finskou hrou roku je Druhá příroda autorky Pipsy Lonky

10.12.2019
Finskou hrou roku je Druhá příroda autorky Pipsy Lonky

Pipsa Lonka získala již podruhé Cenu Lea.


Letošní cenu Lea za nejlepší nový finský text (s premiérou v roce 2018) získala Pipsa Lonka za svoji hru Druhá příroda (Toinen luonto). Premiéra hry proběhla ve švédskojazyčném divadle Teatteri Viirus v Helsinkách ve švédském překladu Sofie Aminoff.

Divadelní režisérka a dramaturgyně Aila Lavaste, která vybrala letošního vítěze, o hře řekla následující: „Druhá příroda je odvážné a mistrovské dílo, které se zabývá nejdůležitějším tématem ze všech. Krátké, prchavé okamžiky naší každodenní reality jsou zachyceny způsobem, který nás nutí se na ně dívat, dokud skutečně nezačneme vidět. Pipsa Lonka nám ve hře ukazuje krutost a banalitu násilí, neschopnosti vidět, krutost nás a našich rozhodnutí, upozorňuje na povinnosti, kterým se vyhýbáme.“


DRUHÁ PŘÍRODA (Toinen luonto, 2016)

Pipsa Lonka
Překlad: Alžběta Štollová
Žánr: činohra - drama
Obsazení: variabilní

(V setmělé kuchyni stojí žena v noční košili a pije sklenici vody. Z gauče se na ni dívá kocour Andersson. Žena se otočí, pohlédne přímo na nás a promluví.)

ŽENA
Zdálo se mi, že mi do úst proudil nekonečný průvod zvířat. Všelijakých zvířat: ovcí, prasat, krav, žiraf, dokonce i lvů, psů a koček. Nebyla jsem schopna svoje ústa zavřít a všechna ta zvířata jsem musela i s kůží, chlupy a vším spolykat.
Byl to zlý sen.

(Žena vypije ještě jednu sklenici vody. Potom se podívá na kocoura, který odpočívá na gauči.)

ŽENA
Ústa, lidská ústa. To je hřbitov.

(Kocour Andersson se na ženu dívá.)

ŽENA
Hřbitov.

Jedni touží po boku zvířat zemřít, druzí je sami bez mrknutí oka zabíjí. Ve všední den na pracovišti, v parku, na dětském hřišti, v supermarketu či v nemocnici nastávají situace, kdy se vedle sebe ocitají různé formy života. Co dělá člověka člověkem, kočku kočkou a mravence mravencem? Je život pouhá hra, jejíž pravidla se snažíme určovat, ačkoli je sami vlastně neznáme?

V nejnovějším dramatu Pipsy Lonky vystupují z davu blíže neurčené postavy, které naplňují nutné a životu prospěšné, ale také omezující a obzory zužující rutiny. S humorem a bez moralizování ilustrují a zpochybňují zaběhlá pravidla a známé návyky. Svým jednáním upozorňují na skutečné lidské potřeby a na možnost přistupovat k životu i jinak, než je běžné. Nakonec třeba v každém z nás dřímá osamělý buřič, který ví o bezvýchodnosti a zmaru, k němuž odkazuje přísloví „Zvyk je železná košile.“

Hra má svůj rytmus. Každou scénu protíná tma a ohlušující hřmění. Lidský život připomíná jízdu na běžícím pásu, vedle kterého postává pouliční muzikant a hraje Bachovu Sarabandu. Mrtvé kusy se jen přesunou na jiný pás a putují dál.

Motem dramatu Druhá příroda je citát z románu Durman, jehož autorkou je finská spisovatelka Leena Krohn: „Pohled cizího druhu určuje člověka, dodává mu správné souřadnice. Copak by se to dalo vyjádřit naší vlastní řečí? Jen z cizích očí můžeme vyčíst, kdo a jací jsme“ (přel. Vladimír Piskoř; vyd. Havran, Praha 2004). Lonka se svojí hrou hlásí k poetice švédského filmaře Roye Anderssona a myšlenkám Jacquesa Derridy, Simone Weil a Leonarda da Vinciho.

Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.