Smoček, Ladislav (CZ)

Smoček, Ladislav

Ladislav Smoček (* 24.8. 1932 v Praze)



Režisér a dramatik, jedna z nejoriginálnějších osobností současného českého divadla. Dětství prožil v jižních Čechách a v Plzni, kde také maturoval na gymnáziu (1951). V letech 1952-1956 studoval režii na pražské Divadelní fakultě AMU. Koncem studia ho silně ovlivnila osobnost režiséra Alfréda Radoka, jemuž asistoval při inscenaci Ďábelského kruhu Hedy Zinnerové v ND. Po absolutoriu pracoval krátce v Městském oblastním divadle v Benešově a poté v letech 1957-1960 v brněnském Divadle Julia Fučíka. V tomto divadle pro děti a mládež na sebe upozornil především inscenacemi Deníku Anny Frankové a Goldoniho Poprasku na laguně. Zkoumání situace člověka v uzavřeném prostoru, ohrožovaného vnějším i vnitřním tlakem, a záliba v komedii charakterů, hravosti a nadhledu zůstaly charakteristické i pro jeho další práci.
    Počátkem 60. let ho Radok přizval k práci v Laterně magice, s níž přešel v roce 1963 do Státního divadelního studia. V roce 1965 zde s Jaroslavem Vostrým založil Činoherní klub, jehož zahajovacím představením byla Smočkova hra Piknik. S touto scénou, kde Smoček působí dodnes, je spjata jeho dráha nejtěsněji, třebaže častěji hostoval v řadě divadel u nás i v zahraničí (především ve Švýcarsku, ale i ve Finsku a Itálii; od počátku 90. let působí také v činohře Divadla J.K.Tyla v Plzni).
    Až do konce 60. let byl hlavním domácím autorem Činoherního klubu, kde tehdy inscenoval téměř výhradně vlastní dramatické texty. Témata, situace a role, které divadlu nabídl, byla do velké míry určující pro utváření stylu souboru. Smočka vždy zajímal zdánlivě běžný, „malý“ člověk v konfrontaci s přírodou, jejíž je nepatrnou součástí a kterou si nese v sobě. Pod tlakem situace bezprostředního ohrožení projevuje tento nenápadný, neškodný člověk svou biologickou podstatu a reaguje s nečekanou, dravou agresivitou, vyvolanou strachem, ať už je jeho důvod reálný nebo fiktivní, ať se odehrává v rovině dramaticky „vážné“, jako v Pikniku, nebo drasticky komické, jako v Bludišti a především v Podivném odpoledni Dra Zvonka Burkeho (1966), nebo v Bitvě na kopci (1967). Burke byl jednou z nejúspěšnějších původních komedií nejen v 60. letech, ale v celé naší poválečné dramatice až po naše dny. Je také jednou z nejpřekládanějších českých her vůbec. V předvedení člověka jako živlu, nevědomě destruujícího svět kolem sebe, došel Smoček nejdále v Kosmickém jaru (1968), jež zůstalo nadlouho jeho poslední původní premiérou (novou verzi uvedl na téže scéně 1995).
    Dosud poslední Smočkova hra Jednou k ránu, jejíž uvedení bylo v roce 1972 spolu s jeho staršími kusy zakázáno, byla poprvé uvedena až v r. 2000. Za svou literární, především dramatickou tvorbu (souborné vydání Činohry a záznamy, 2002) obdržel Smoček Cenu Karla Čapka (2004).
    V 70. a 80. letech patřily jeho inscenace, které uchovaly herecký potenciál a tvořivost Činoherního klubu, k ojedinělým tvůrčím činům českého divadla: autorská adaptace Dostojevského Strýčkova snu (1977), O´Neillova Cesta dlouhého dne do noci (1978), Zuckmayerův Hejtman z Kopníku (1980), Horváthovy Povídky z vídeňského lesa (1981), Gogolovi Hráči (1982). Pro Smočkovy režie je příznačné detailní rozehrávání situací i důraz na svobodnou a zároveň ukázněnou hereckou tvorbu i souhru. Především však rezonují s publikem tím, jak oživují originálním, často drastickým, groteskním humorem texty, jež nabývají nečekané aktuality: Birinského Mumraj (1991), Pirandellova hra Nahé odívati (1993), Chiarelliho Maska a tvář (2002), Goldoniho Impresário ze Smyrny (2004), i stařičké maloměstské komedie, Štolbovo Vodní družstvo (1994) a Štechův Deskový statek (2001).


Synopse

PODIVNÉ ODPOLEDNE DR. ZVONKA BURKEHO

JEDNOU K RÁNU

KOSMICKÉ JARO

BITVA NA KOPCI

SMYČKA

BLUDIŠTĚ