Rozhovor s Vítězslavem Jarešem

17.3.2017
Rozhovor s Vítězslavem Jarešem


DEJME ČTENÁŘŮM JEJICH OSMINKU MÁSLA! 

Vítězslav Jareš

 

Vítězslav Jareš se narodil v roce 1969 v Praze. Vystudoval filmovou, rozhlasovou a televizní produkci. V devadesátých letech si s přáteli založil reklamní agenturu, dále se vzdělával v tvůrčím psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého a na oboru Sociální a mediální komunikace. Pracoval několik let v Krátkém filmu Praha jako asistent produkce, podílel se na přípravě seriálu Dobrodružství kriminalistiky. Debutoval v roce 2004 thrillerem Intrikáni. Za tuto prvotinu získal Výroční cenu nakladatelství Mladá fronta v kategorii původní česká tvorba. Filmová práva na tento thriller odkoupila Česká televize, autor sám napsal scénář, který měl režírovat Filip Renč. Kvůli finanční náročnosti ČT od projektu odstoupila. Autor se také podílel jako scénárista na seriálu Kriminálka Anděl. Po knize Intrikáni následoval špionážní thriller Všichni proti všem, absurdní satira Dědeček, mysteriózní povídky Zloději času, krimithriller 12.12., román o vzestupech a pádech herečky Hlavní role a krimithriller o ruské mafii Vor v zakoně - hlava mafie.

 

1. Věnujete se psaní kriminálních románů a thrillerů. Vnímáte tento žánr jako aktuální, právě teď čtenářsky vděčný? Jaké byly vaše literární začátky, kdy jste začal psát?

 

Krimi žánr čtenáře přitahoval vždy. Mě od doby, kdy jsem v mládí pracoval jako asistent produkce při natáčení Dobrodružství kriminalistiky. Tato skvělá doba mne formovala a vzbudila ve mně zájem o tento žánr. A také určitě sledování kriminálních seriálů za totality. Pořád slyším baryton herce Vladimíra Moravce, který daboval Kojaka. Tento žánr je dle mého názoru aktuální pořád. Vždy patřil k základním útvarům. Můj kamarád scénárista a dramaturg Miloš Cajthaml říká, že kriminálka je prostě pohádka pro dospělé, kdy se těšíme na šťastný konec, kdy zlo bude po zásluze potrestáno. Proto je čtenářsky vděčný a pravděpodobně bude i nadále. Mé začátky se dají rozdělit na pseudozačátek, kdy jsem někdy v šestnácti letech začal psát román o zkažené discomládeži a jejich zhýralém životě. Ale touha psát byla vytlačena v devadesátých letech pnutím podnikat. Skutečný začátek je kolem mých třiceti let, kdy jsem po večerech začal psát první verzi knihy Intrikáni, abych se odreagoval od náročné práce v reklamní agentuře. I když v současnosti píšu spíš dopoledne. Také se snažím neustále vzdělávat, navštěvoval jsem velmi přínosné kurzy tvůrčího psaní Markéty Dočekalové a na Literární akademii Josefa Škvoreckého.

 

2. Co říkáte na současný trend severských detektivek a krimi, zaujal vás? Máte své oblíbené zahraniční vzory třeba i v klasických detektivkářích?

 

Severské krimi mě samozřejmě zaujalo, nejvíce Stieg Larsson. Mám velmi rád spisovatele Johna Grishema a jeho thrillery z právnického prostředí. A nemohu dopustit na Raymonda Chandlera, to je prostě klasika, nebo soukromého havarijního poradce Travise McGee z pera Johna Danna MacDonalda. Ale nejvíce se mi stejně líbily „nekrimi“ romány Poslední kabriolet a Medojedky.

 

3. Zdá se vám česká krimi u českých nakladatelů opomíjená?

 

Nejsem nakladatel, nemohu to přesně posoudit, ale dle mého názoru nakladatelé dávají detektivce zelenou, například MOBA a její edice Původní česká detektivka to jasně dává najevo i svou grafikou obálek. Také si myslím, že když začínající autor oslovuje nakladatele, uspěje spíš s detektivkou než s fantasy knihou. Je to žádaný žánr. Ale česká krimi by měla být více prosazovaná oproti zahraniční konkurenci. Ale nejen krimi. Čeští autoři všeobecně. Hlavně ti neznámí a začínající. Jak to udělat?

Mám svou vizi. Říkám jí: „Osminka másla pro čtenáře". Myslím si, že každá kniha má své čtenáře, ale musí si je najít a nesmí docházet k rozčarování. Pokud čtenář zakoupí knihu od začínajícího a neznámého autora, dost často se spálí a příště nebude riskovat a knihy od nových autorů kupovat. Prostě se obrátí k „těžkým vahám" ze zahraničí, které jsou i více propagované a noví čeští autoři budou opomíjeni. A přitom nový autor nemusel napsat špatnou knihu, jen se nedostala k těm správným čtenářům. Pokud však čtenář dostane k dispozici „Osminku másla" čili například u čtyřsetstránkové knížky možnost si přečíst padesát prvních stran, většinou už pozná charaktery postav, hlavní konflikty a ví, zda tuto knihu chce dočíst. Ukázky se sice dnes praktikují, ale nejsou v dostatečné míře. Ty pětistránkové ukázky, vytržené z kontextu, většinou vybrané někde z prostřední části knihy nejsou dostatečným „lakmusovým papírkem", a i když se čtenáři pět stránek líbí, může si přesto spálit. U prvních padesáti stránek se riziko sníží. Čtenář má možnost knihu dostatečně analyzovat, aby usoudil, zda se knize dál věnovat. U knihy vypůjčené je to jedno, prostě ji odloží, ale pokud knihu koupí a nebaví ho, příště si to rozmyslí. Pokud se toto eliminuje, čtenáři budou spokojenější, dostanou ochutnávku a rozhodnou se. Tento proces je standardem u nabídky televizních kanálů, kdy můžete otestovat na měsíc, zda vám programová skladba vyhovuje, v supermarketech jsou také ochutnávky, tak proč to nezavést u knih, když v jiných produktech to funguje? Vždyť není cílem napálit čtenáře, aby si koupil pro něho nevhodnou knihu a otrávit ho, protože když se tomu tak stane, příště nebudu ochotný kupovat nové české autory. Nejde o to, narafičit na něho lákavou anotaci, prodat mu to a potom si mnout ruce, jak se nechal doběhnout. Ne, měly by se více otevřít karty a jít klientovi naproti. Pokud více poznají české autory, budou ochotnější je kupovat. Pokud knihu nekoupí jeden, koupí ji jiný. Samozřejmě je tady zavedený institut recenzí, ale stejně se jedná o názor někoho jiného na nějaký příběh. Je to povídání o příběhu. Stejně jako anotace. Nechme čtenáře si udělat vlastní názor. Ať nakladatelství poskytuje na svých stránkách „osminky másla pro čtenáře“. Ať má větší pole pro rozhodování. Nakonec budou všichni spokojenější, jak čtenáři, kteří se nespálí a budou knihy nových českých autorů kupovat, tak nakladatelé a také čeští autoři. Samozřejmě lobuji za nás za Čechy, také jsem přece Čech. Je naším nedobrým zvykem pořád pošilhávat za hranice. Buďme na sebe hrdí, podporujme se. V Německu, když měli krizi, tak si navzájem pomáhali tím, že jezdili na dovolenou po Německu. Pravda, teď jsem se sám chytil do pasti, když pošilhávám za hranice, ale jde mi o příklad. Možná jsem naivní, ale proč to nezkusit? Ale to mají ve své moci samozřejmě nakladatelé. Dávejme čtenáři ochutnat jejich osminky másla a nechme na něm, ať si vybere, na kterých si chce pochutnat.

 

4. Je vám bližší televizní scenáristika nebo knižní tvorba? Zvládáte dokonale policejní terminologii a výborně se vyznáte v kriminalistické technice, studium podobných disciplín vás musí velmi bavit.

 

Tak ve scenáristice zatím pouze ze základního tábora pošilhávám po vrcholcích hor a cídím cepíny a učím se správně vázat uzly. Teprve se vydávám na tu strastiplnou pouť a doufám, že dobudu nějaký vrchol, aniž bych si zpřerážel všechny kosti. Zatím jsem napsal jenom scénář podle mé knihy Intrikáni, ten se z finančních důvodů nerealizoval, podílel jsem se na seriálu Kriminálka Anděl a na vývoji seriálu Hasiči a studenti Filmové akademie Miroslava Ondříčka natočili jednu z mých povídek ze sbírky Zloději času. Jmenuje se Zítra! a režíroval ji skvělý mladý režisér Ladislav Plecitý. I když jsem na začátku, jedno samozřejmě už teď dobře vím. Literatura a scenáristika jsou dvě naprosto odlišné disciplíny. Spisovatel má jednu výhodu. Za vše si ručí sám. Naproti tomu scénář je pouhý polotovar, ze kterého režisér s herci a filmovým štábem může vytvořit delikatesu, nebo uškvařené nepoživatelné cosi. Nedokážu říct, co více preferuji, jedná se spíš o střídající se období literární a „pokusoscénáristické“. Filmovou branži mám moc rád, tancoval jsem kolem ní v různých pozicích. Jako asistent produkce, scénárista, napsal jsem knihu z filmového prostředí, dokonce jsem si „vystřihl“ komparzní miniroličku v seriálu 1odd. jako policejní fotograf. To vlastně vzniklo náhodou. Loni jsem psal ve svém psacím ateliéru na Žižkově román Hlavní role, mám tam scénu z castingu a na internetu jsem zrovna objevil inzerát, že shání představitele pro epizodní role policejní techniky a policisty. Řekl jsem si, že se půjdu nadýchat atmosféry castingu, abych to lépe přenesl na stránky knihy. Casting v té chvíli asi za hodinu končil, ale jelikož jsem to měl kousek, vydal jsem se tam. Neměl jsem v úmyslu účinkovat, chtěl jsem tím pouze projít, ale když mi řekli, že bych se jim hodil do několika dílů jako policejní fotograf, který dokumentuje místo činu, v nějakém šoku jsem na to kývl, a to jsem introvert. Byla to pro mne zajímavá zkušenost a hlavně mě to bavilo. Takže teď mám spíš období scenáristické, ale zároveň mám i rozepsané nějaké knihy.

Policejní terminologii úplně dokonale nezvládám, to umí asi jenom zkušení policisté, ale pořád se snažím učit, mám knihy kriminalistiky a vyhledávám si informace i z jiných zdrojů. Terminologie je důležitá, ale nepřeceňuji ji, nepíšu literaturu faktu, nejdůležitější je drama a napětí.

 

5. Jak důležité je pro vás prostředí vašich knih?  Kde čerpáte inspiraci při výstavbě příběhů, opíráte se i o určitá fakta?

 

Opírám se o určitá fakta, určitá prostředí, i o určité kauzy, které nejsou třeba vyšetřeny. To jsou ingredience, z kterých se snažím uvařit napínavě chutnou polévku. Samozřejmě nejjednodušší a také velmi zajímavé je si prostředí či nějaké věci vymyslet, protože tady člověk může pustit otěže své fantazie. To mne bavilo při psaní povídek, kdy jsem si třeba vymyslel fotoaparát, který fotí budoucnost a to vám dá prostor pro příběh, který se nemusí držet žádnými zákony.

 

6. Máte ambice se žánrově od napínavé literatury posouvat dál nebo jinam? Máte rád i mysteriózní prvky, fantastiku, napsal jste společenský román, co vás ještě láká?

 

Jeden společenský román jsem už sice napsal, ale mou ambicí je napsat román o partě přátel mého ročníku, kteří v době sametové revoluce právě dospěli a dívali se do budoucnosti překypujíc idealismem a nadšením z nové demokratické doby a spoustou příležitostí. Jak to dopadlo? I román se bude jmenovat příznačně Hořká kostka cukru. Chci také určitě zkusit napsat pohádku.

 

7. Na jaké další příběhy či okruhy se vaši čtenáři mohou těšit?

S kolegou dramaturgem a scenáristou Jiřím Hapalou chceme připravit seriál z knihy 12.12., mám v hlavě a částečně v počítači rozepsaných několik knih. Už zmiňovanou knihu Hořká kostka cukru, knihu o reportérce Smůla na podpatcích a kriminálku ze série s kapitánem Karlem Krolem. Vize jsou, jen je ještě musím zrealizovat.