Rozhovor s Romanem Cílkem

17.3.2017
Rozhovor s Romanem Cílkem


Roman Cílek se narodil v roce 1937 v Českých Budějovicích, již řadu desetiletí žije v Praze. V minulosti používal pseudonymy Vilém Pavlík, Karel Pavlík a Zdeněk Roman. Pracoval jako redaktor a šéfredaktor, nyní působí jako spisovatel, publicista, autor próz, reportáží, rozhlasových her a kriminálních příběhů. Je spoluzakladatelem a místopředsedou výboru Klubu autorů literatury faktu a české sekce Mezinárodní asociace svazu autorů detektivní a dobrodružné literatury (AIEP). Podílel se na vzniku rozsáhlého projektu životopisné knižní řady Galerie nesmrtelných a periodické revue literatury faktu Přísně tajné!, která vychází dodnes. Pravidelně spolupracuje s řadou českých periodik, televizí i rozhlasem. Kromě rozsáhlé publicistické a žurnalistické činnosti vydal několik desítek knih literatury faktu i beletrie. Získal řadu ocenění například v mezinárodní soutěži o Cenu Egona Erwina Kische, Ceny Miroslava Ivanova a Jaroslava Golla. Některé jeho tituly vyšly i v zahraničí. Nejnověji vydalo polské nakladatelství Wydawnictvo Afera knihu Já, Olga Hepnarová v překladu Julie Różewicz. V Čechách měl na jaře premiéru stejnojmenný film Tomáše Weinreba a Petra Kazdy, natočený podle Cílkova knižního námětu. Během léta se film představil na zahraničních festivalech po celém světě.

  

Literatura musí být protivníkem zla

 

Kde se ve Vás zrodila vášeň pro historii a literaturu faktu? Jaké historické období Vás zajímá nejvíce?

Pravdivě jste použila slovo vášeň. S nadsázkou se říká, že zatímco o tom, zda se někdo stane básníkem či prozaikem, se člověk rozhoduje sám, u autora literatury faktu je tomu jinak: přitlačí ho k tomuto údělu životní osudy. Dovolte kratičký citát. „Literatura faktu se obnaženými, vyhraněně citlivými prsty, v jejichž konečcích pulzuje krev životního prožitku, dotýká skutečnosti,“ napsal v jedné recenzi můj někdejší redakční kolega a nadlouho, vlastně až do smrti zakázaný autor Dušan Hamšík. Neplatí to možná obecně, ale u mne do jisté míry ano, i když se stydím o tom hovořit, protože obzvlášť štědré dvacáté století přineslo milionům lidí mnohem horší osudy.  Mého otce – učitele ze Soběslavi – popravili za heydrichiády, s maminkou jsme hned v červnu 1945 odešli do pohraničí, jmenovitě do Ústí nad Labem, zažil jsem tam wehrwolfy, divoký odsun, výbuch muničního skladu v Krásném Březně, následnou explozi protiněmeckého hněvu. A k dovršení všeho jsme se v čase po Vítězném únoru přestěhovali do luxusní pražské čtvrti Ořechovka, prostředí zcela odlišného od zdivočelého pohraničí, ale maminčin nový partner-právník byl pak vyhozen ze státní správy, hrozilo mu zatčení, zatýkalo se ostatně všude kolem, v těsné naší blízkosti bydlel Artur London, odsouzený v procesu se Slánským na doživotí. Kdo by se tedy mohl divit, že jsem tehdy se suverenitou nezralého mladíčka prohlásil, že budu spisovatelem, takže není třeba, abych se ve škole zabýval takovými otravnostmi, jako je třeba matematika. Takhle to začalo. A když jsem se pak po vojně shodou okolností dostal do redakce Československého vojáka, kde působili takoví lidé jako Arnošt Lustig, Ota Pavel, už zmíněný Dušan Hamšík, Rudolf Kalčík, Václav Jelínek, Otakar Brůna a mnozí další, bylo rozhodnuto. Krátce poté mi vyšla první knížka. Jmenovala se Výstřely ve vile Edelweiss, byla to literární rekonstrukce vraždy německého emigranta profesora Leasinga -  a později ji zfilmovali pod názvem Výstřely v Mariánských Lázních.

 

Jakým způsobem pracujete s materiály? Příběhy Vašich knih fascinují čtenáře svou dokumentární pravdivostí a uměleckou přesvědčivostí. Představuju si tak hodiny a hodiny náročného sběru dat. Dáváte při psaní děl nějaký prostor i fabulaci, do jaké míry?

Problém, který jste otázkou naznačila, definuje můj vnuk větou, že "děda si u psaní detektivek odpočívá od faktů". Je to výstižné. Když se celé dny prostřednictvím dokumentů a svědectví zabýváte takovými tématy, jako je holocaust, Adolf Eichmann, Otto Skorzeny, vykonstruované procesy v 50. letech,  či - z  jiného soudku - třeba Olga Hepnarová, pak pochopitelně zatoužíte po tvůrčí svobodě čirého fabulování. Zda je to úplný odpočinek, tím si však nejsem jist. Každé psaní je dřinou, říká Vladimír Páral, a jelikož jest Vladimír klasikem, nemůže se mýlit.

 

Literárně zpracováváte historické milníky českých i světových dějin. Setkal jste se i s negativními názory na svou tvorbu od lidí, některých rodinných příslušníků, pro něž byla traktovaná témata příliš „ožehavá“?

V literatuře faktu, dotýkající se nejnovějšího či případně rovnou současného období, se pohybujete na tenkém ledě se spoustou nástrah. Je třeba postavit si jako mantinely jasné zásady. První takový bod: Literatura musí být protivníkem zla, a to ať zla v organizované podobě, mám na mysli třeba nacismus a jeho vyhlazovací záměry, či zla jen individuálního. A axiom druhý: Neubližovat! I při popisu kriminálních událostí je třeba mnohé zvažovat. Nelze samozřejmě přejmenovat Olgu Hepnarovou na Novákovou, ale jen iniciálami jsem v této ostře sledované knize představil ty, kteří byli do bolestného příběhu tak či onak zataženi. Často jsou to i pohnuté situace. Při setkání se sestrou Olgy Hepnarové jsem dlouho čelil jejím výčitkám, že tu knihu vůbec chci napsat, ujišťoval jsem ji, že to chci učinit co nejpoctivěji, takže nakonec jsme si přece jen připili na smíření duší těch obětí a duše Olgy tam kdesi v nedohlednu. Práce na knize Holocaust - slepá kolej dějin, jak se jmenovalo její třetí vydání, mi trvala několik let, vyslechl jsem desítky nesmírně sugestivních svědeckých výpovědí a přirozeně mě potěšilo, když Arnošt Lustig v úvodu napsal, že "s touto knihou by se měli seznámit členové všech parlamentů na světě a neměla by chybět v žádné univerzitní knihovně". Ale to už se trochu chlubím, ne?

 

Necítím to tak. Říká se, že přelom v československé literatuře faktu znamenají šedesátá léta, protože v této době publikují dva významní autoři: Vojtěch Zamarovský a Miroslav Ivanov. Máte své literární vzory, ať už tuzemské či zahraniční?

S oběma autory, které jmenujete, jsem měl tu čest se osobně poznat. Mirek Ivanov byl po celá desetiletí mým blízkým přítelem a ještě s Miloslavem Moulisem, se kterým jsem později napsal několik  knížek,  jsme v osmdesátých letech stáli u zrodu Klubu autorů literatury faktu. S pojmem vzor nerad plýtvám a spojuji si to slovo spíš s morálními či etickými hodnotami. Od každého kolegy z domova i ze světa se člověk-autor může něco naučit, pokud je pokorně připraven se učit. Velmi si vážím současné tvorby mých přátel Karla Richtra a Jiřího Svetozára Kupky, kteří  jsou ještě starší než já a z při psaní svůj věk prostě neberou na vědomí. Ze zahraničních autorů mne kdysi svou přímočarou syrovostí velmi oslovil Curzio Malaparte.

 

Zabýváte se mezními problémy lidských životů. Jaký je váš postoj k trestu smrti, o jehož údajné potřebnosti se mezi lidmi čím dál víc debatuje?
Můj názor je v tom směru jednoznačný, dlouhodobý, zásadní a konečný. Jsem odpůrcem trestu smrti.

I když jste viděl a musel popsat tolik zla? Není v tom, promiňte, určitý rozpor?
Není. Spíš je tomu naopak, ale svůj postoj nikomu nevnucuji. Právě proto, že jsem hluboce poznamenán tím, co jsem kdy vyslechl, a přešlo mi před očima, nedokáži být neosobní a vynášet lehkovážné soudy. Nabídka snadných řešení hlubokých a letitých  problémů má skoro vždy populistický, účelový a v důsledcích tedy i nebezpečný podtext. „Rozsudek smrti rozbijí jedinou nespornou solidárnost mezi lidmi, solidárnost vůči smrti," napsal ve své legendární eseji francouzský spisovatel Albert Camus. Souhlasím s tím, byť přiznávám, že sám jsem byl občas blízko otázce, zda ti, kdo se dopustili a dopouštěli vrcholně odporných činů,  jsou vlastně ještě lidmi. Ale vyřešíme něco, když si osvojíme právo prohlásit někoho za nečlověka? Nespustíme tím lavinu dalších problémů? Těžko říct. Jen jedno si myslím: že není dobré předkládat jako řešení sázku na to horší v člověku. Je to černobílý recept, a cokoli černobílého není mou parketou.

 

Překladová literatura ze zahraničí v rámci celkové knižní produkce dnes zaujímá nadpoloviční většinu. Myslíte si, že česká nakladatelství věnují literatuře faktu dostatečný prostor? Věnujete se i psaní původních českých detektivek a kriminálních příběhů.

Myslím si, že rozumná nakladatelství literaturu faktu neopomíjejí. Logické je i to, že převažují překladové tituly: je to otázka početní převahy. My domácí musíme být prostě pilnější...

 

Na jakém titulu teď momentálně pracujete, na co se Vaši čtenáři mohou těšit?  Jaká témata Vás do budoucna lákají?

V létě mi vyšla knížka Otto Skorzeny - život na hraně. Dokončuji práci o úspěších i prohrách při stíhání nacistických válečných zločinců (Doživotní ztráta svědomí). A také jsem sestavil další sbírku psychologicky laděných kriminálních povídek s příznačným názvem Syndrom odumřelé duše. Ve volných chvílích, jichž věru není mnoho, zvažuji, zda bych svůj posedlý workoholismus, jak to kriticky vnímá moje rodina, neměl trochu přibrzdit. Přece jen už je na dohledném obzoru ta osmdesátka... No, uvidíme, zatím se mi dobrovolně zatáhnout za brzdu příliš nechce. On si to osud rozhodne.