ŽELEZNÁ KOŠILE (Toinen luonto, 2016)

Pipsa Lonka

Překlad: Nepřeloženo
Žánr: činohra - drama
Obsazení: variabilní

(Žena v noční košili stojí v šeré kuchyni a pije sklenici vody. Z gauče se na ni dívá kocour Andersson. Žena se otočí, pohlédne přímo na nás a promluví.)
ŽENA
Zdál se mi sen, že mi do pusy pochodovala nekonečným proudem zvířata. Všelijaká zvířata: ovce, prasata, krávy, žirafy, dokonce i lvi, psi a kočky. Nedokázala jsem pusu zavřít a všechna ta zvířata jsem musela i s kůží, chlupy a vším spolykat.
Byl to zlý sen.
(Žena vypije ještě jednu sklenici vody. Potom se podívá na kocoura, který odpočívá na gauči.)
ŽENA
Ústa, lidská ústa. To je hřbitov.
(Kocour Andersson se na ženu dívá.)
ŽENA
Hřbitov.


Jedni touží po boku zvířat zemřít, druzí je sami bez mrknutí oka zabíjí. Ve všední den na pracovišti, v parku, na dětském hřišti, v supermarketu či v nemocnici nastávají situace, kdy se vedle sebe ocitají různé formy života. Co dělá člověka člověkem, kočku kočkou a mravence mravencem? Je život pouhá hra, jejíž pravidla se snažíme určovat, ačkoli je sami vlastně neznáme?


V nejnovějším dramatu Pipsy Lonky vystupují z davu blíže neurčené postavy, které naplňují nutné a životu prospěšné, ale také omezující a obzory zúžující rutiny. S humorem a bez moralizování ilustrují a zpochybňují zaběhlá pravidla a známé návyky. Svým jednáním upozorňují na skutečné lidské potřeby a na možnost přistupovat k životu i jinak, než je běžné. Nakonec třeba v každém z nás dřímá osamělý buřič, který ví o bezvýchodnosti a zmaru, k němuž odkazuje přísloví „Zvyk je železná košile.“

 

Hra má svůj rytmus. Každou scénu protíná tma a uši otupující hřmění. Lidský život připomíná jízdu na běžícím pásu, vedle kterého postává pouliční muzikant a hraje Bachovu Sarabandu. Mrtvé kusy se jen přesunou na jiný pás a putují dál.

 

Motem dramatu Železná košile je citát z románu Durman, jehož autorkou je finská spisovatelka Leena Krohn: „Pohled cizího druhu určuje člověka, dodává mu správné souřadnice. Copak by se to dalo vyjádřit naší vlastní řečí? Jen z cizích očí můžeme vyčíst, kdo a jací jsme“ (přel. Vladimír Piskoř; vyd. Havran, Praha 2004). Lonka se svojí hrou hlásí k poetice švédského filmaře Roye Anderssona a myšlenkám Jacquesa Derridy, Simone Weil a Leonarda da Vinciho.

  Text originálu v elektronické podobě je k dispozici v DILIA. Český překlad můžeme zprostředkovat.