Marlowův Doktor Faust v překladu Martina Hilského v DILIA

9.3.2018
Marlowův Doktor Faust v překladu Martina Hilského v DILIA

DILIA nově nabízí překlady Martina Hilského obou verzí Tragického příběhu doktora Fausta z pera Christophera Marlowa. Poprvé jsou tak dostupné oba texty hry, což může inspirovat tvůrčí práci inscenátorů. Obě verze srovnává Martin Hilský ve svém komentáři.


 Dva texty Marlowova Doktora Fausta

Text Marlowova Doktora Fausta se zachoval ve dvou verzích. Takzvaný A-text je z roku 1604, B-text z roku 1616 je o celou třetinu delší. Oba texty nesou stopy pozdějších úprav, k nimž došlo po Marlowově smrti. To znamená, že autentický Marlowův text Doktora Fausta neexistuje, a že jak A-text, tak  B-text obsahují četné úpravy jiných autorů a pravděpodobně i cenzorů. Angličtí badatelé dlouhá léta vedou spor o to, který ze dvou textů má blíž k původnímu Marlowovu rukopisu. Zatímco jedni tvrdí, že A-text vznikl krácením delšího B-textu, jejich oponenti zastávají názor, že naopak B-text vznikl rozšířením kratšího A-textu, to znamená, že A-text má blíž k autorskému rukopisu. Tento druhý názor dnes převládá.

       Účty a dalšími dokumenty je doloženo, že divadelní podnikatel Philip Hemslowe v roce 1602 zaplatil dramatikům Williamovi Birdovi a Samueli Rowleyovi částku 4 liber za „dodatky k  Dr. Faustovi“ (additions for dr. Faustus), které si u něj objednal. Z Henslowova deníku vyplývá, že tyto dodatky měly posílit tak zvaný „Marlowův efekt“ (Marlowe effect). Tento efekt spočíval v fraškovitých a parodických scénách, jejichž smysl byl opět  úzce spjat s aktuální politickou a náboženskou situací. Tyto scény měly co nejvíce zesměšnit římského papeže a římsko-katolickou církev a zdůraznit tak protikatolické a proreformační vyznění hry. 

   V B-textu hry je věnována detailnější pozornost Faustově pobytu na papežském dvoře v Římě, kdy Faust papežovi provádí nejrůznější praktické žertíky typické pro dobovou antiklerikální literaturu. Parodické a satirické scény přitom prostupují celou hrou a vystupují v nich všechny jednající postavy, od těch nejvyšších, až po ty nejnižší. Marlowe v B-textu hry rovněž rozšiřuje počet postav (A-text jich má 31, B-text 42), zmnožuje například počet dvořanů na dvoře císaře Karla V., uvádí do hry vzodoropapeže Bruna, uherského krále Raymonda a několik katolických biskupů, kteří v A-textu nefigurují. Snad nejdůležitější rozdíl mezi oběma textovými verzemi Doktora Fausta spočívá v závěrečné scéně: zatímco A-text končí Faustovými slovy „Spálím své knihy, Mefistoele“ a několikařádkovým epilogem Chóru, v B-textu je konec hry rozšířen o scénu, kdy Faustovi studenti a mladší kolegové ráno nalézají ve Faustově domě kusy Faustova roztrhaného těla.

      Na první pohled je zřejmé, že A-text má z divadelního hlediska výhodu danou jeho krátkostí a sevřeností. B- text zase podává zajímavé svědectví o tom, jak se Doktor Faustus na alžbětinském jevišti pravděpodobně hrál. Zmíněné rozdíly mezi oběma texty však nemění celkové vyznění Marlowovy hry. Obě textové varianty hry nakonec staví před diváka či čtenáře stejné otázky.

      Tou první je otázka žánru. Úplný název hry v obou textových verzích zní Tragický příběh doktora Fausta. Příběh Marlowova doktora Fausta tragický je, což je dáno závěrečnou scénou, v níž je Doktor Faustus zatracen. V B-textu má Faustův tragický konec umocněnou teatrální kvalitu „Tak hrůznou noc snad lidstvo nezažilo, /  od stvoření světa,“ říká v něm První Učenec. „Tak strašný křik / a ječení snad nikdo neslyšel.“ A Druhý Učenec ukazuje na Faustovo roztrhané tělo. Úděsná podívaná na usekané lidské údy a rozčtvrcené tělo byla součástí londýnského pouličního divadla Marlowovy doby, jak to dosvědčují veřejné popravy. Lze předpokládat, že londýnské publikum takové jevištní scény vzrušovaly a že fungovaly tak, jako dnes působí horor. Právě onen posun k panoptiku hrůz, patrný v závěru B-textu Marlowovy hry, mohl být vypočítán na efekt, jehož smyslem bylo přilákat do divadla co nejvíce diváků. Objednavatel dodatků k Doktoru Faustovi Philip Henslowe měl k úvahám a kalkulacím podobného druhu velmi blízko.

       Ve 13. scéně B-textu vystupují dva dvořané Martino a Benvolio, které doktor Faustus urazil malým kouzelnickým trikem, když jim přidělal obrovské parohy. Dvořané pomstí svou urážku tím, že useknou Faustovi hlavu. „Ať to má švih a hlava bude pryč,“ řekne Martino a následuje jevištní poznámka „Švihne mečem a usekne Faustovi hlavu“.  Ale to Martinovi a Benvoliovi nestačí a snaží se Fausta zhanobit ještě víc. „A co jeho oči?“, ptá se jiný dvořan jménem Frederick a Benvolio mu odpoví: „Vydloubnerm je a použijem jako knoflíky. Zavřem mu jimi hubu, aby se mu nenastyd jazyk.“ Demolice lidského těla se v B-textu proměňuje v sitcom a frašku.

     V A-textu je takových scén mnohem méně, ale jsou tam také. Jednou z nich je scéna, v níž koňský handlíř tahá Fausta za nohu tak silně, že mu ji utrne. Ale doktor Faustus nemá s utrženou nohou nebo s useknutou hlavou nejmenší potíž, obojí si kouzelnickým trikem přidělá a hra může vesele pokračovat dál. Marlowův Doktor Faustus zkrátka není jen tragédie, jak to ohlašuje název hry, ale také fraška.

      Zvláštností anglického dramatu už od středověkých mysterijních her je, že se v něm komické či přímo fraškovité prvky spojují s vážností. Míšení žánrů patří k anglické divadelní tradici a Marlowe k ní v Doktorovi Faustovi přispěl jedinečným způsobem.  Jeho hra není tragédií obsahující tu a tam komediální a fraškovité prvky. Je tragédií a fraškou zároveň. Marlowovu tragédii nelze od Marlowovy frašky oddělit, protože obojí jedno jsou.

    Otázka žánru bezprostředně souvisí s otázkou celkového vyznění Marlowovy hry. Je to hra buřičská, provokativně podvratná, nebo hra, která nakonec naplňuje konvenční moralitní půdorys potrestaného hříchu? Moralitní půdorys je výraznější v A-textu Marlowovy hry, který začíná i končí Chórem.  Chór má vždy funkci komentátorskou či manipulační a poslední slova Chóru v A-textu jsou jednoznačná:  „Fausta vzal ďas.  Vy znáte jeho pád. /  Ďábelský osud měl. Vám, moudrým lidem, / zbývá jen úžas nad silami zla,/ jimž podlehne i nejsmělejší duch, / když zkouší to, co zakazuje Bůh“. 

      B-text začíná stejným chórem jako A-text, ale místo jednoznačného vyznění závěrečné promluvy Chóru v A-textu, je v B-textu jen další scéna, v níž Faustovi kolegové hovoří o jeho zásluhách.  Druhý Učenec uzavírá hru těmito slovy: „I když Faust, páni, skončil tak, že každé / křesťanské srdce hrůzou ustrne, / učenec byl a na německých školách / tak obdivován pro své znalosti, / že vystrojíme pohřeb jeho údům. / A všichni studenti a učitelé / na pohřeb půjdou svému Faustovi.“  Závěrečná promluva B-textu sice obsahuje zmínku o tom, že každé křestanské srdce nad příběhem Fausta ustrne, ale moralitní ponaučení A-textu je v této verzi citelně oslabeno a konec hry je spíše otevřený. Důsledné rámování A-textu naopak text uzavírá i interpretačně. Doktor Faustus je jistě „nejsmělejší duch“, jenž zkouší to, co „zakazuje Bůh“. Přesto A-text a B-text v závěru sdílejí emoci úžasu. V A-textu nám divákům „zbývá jen úžas nad silami zla“.

    Ale co jsou to ony „síly zla“, nad nimiž žasneme? Kde se berou? Zdá se, že největší úžas budí rozhovory Fausta a Mefistofela, které jsou v obou textových verzích hry identické. „Kde je peklo?“, ptá se doktor Faustus.  A Mefistoles mu odpoví: „V útrobách země, vody, ohně, vzduchu. / Peklo je tam, kde věčně trpíme. / Je bez hranic a není vázáno / na jedno místo. Je tam, kde jsme my. / A my jsme navěky tam, kde je peklo.“  Zatímco pro Fausta je peklo výmysl a babská povídačka, Mefistolefes je jiného názoru. Zřejmě nepochybíme, když budeme vnímat tuto scénu jako rozhovor dvou klaunů na docela vážné téma. Mefistofeles je tak současný, až to bere dech. Jeho slova jsou téměř doslovnou ozvěnou toho, co říká například Sartre ve hře S vyloučením veřejnosti. Už jenom tragický konflikt katolíků a protestantů, jehož byl Marlowe očitým svědkem a účastníkem, mu poskytl dostatek důvodů k tomu, aby chápal peklo jako lidský výtvor. A schopnost lidí vytvářet peklo na zemi je nekonečná. Budeme-li Marlowova Doktora Fausta vnímat jako poznámky k dějinám nabude jeho magické panoptikum pozemských rozkoší a pekelných hrůz zvláštní a jedinečný divadelní smysl. Jestliže Shakespeare předvádí ve svých hrách celý svět jako jeviště, Marlowe jej vidí spíš jako kabaret a cirkus.

                                                                                Martin Hilský  

 

Obě dvě verze jsou dostupné v elektronické kopii v DILIA.