HOLÍNKA A JEJÍ PONOŽKA (Der Stiefel und sein Socken, 1994)

Herbert Achternbusch

Překlad: Monika Loderová
Žánr: hořkosladká groteska
Obsazení: 1 muž, 1 žena

FANNY: Už mlčím. Chtěla jsem jenom vědět, jestli topoly ještě ponesou pomeranče.
HERBERT: Tak to budeme muset počkat na příští blesk.
FANNY: Ano, počkáme na další blesk.
HERBERT: Další blesk bude taky modrý, jak pak můžeme vidět pomeranče na topolech?
FANNY: Jak to pomeranče na topolech?
HERBERT: Ty jsi přeci o tom mluvila, ptala ses mě, jestli jsem viděl na topolech pomeranče.
FANNY: Tak to jsem se špatně vyjádřila. Mozek člověku čím dál tím častěji provádí takovéhle kousky. Celé jeho části mizí. Zato se spojují jiné části, které si do té doby byla cizí, a vzniká nový nesmysl na opak od starého. Protože jablka na topolech konec konců taky nebyla nejlepší. (Blýskne se.) Tak jak?

Fanny a Herbert. Starý manželský pár. Jejich čas není určován kalendářem, ale přírodními silami, blesky a hromy. Fanny a Herbert jsou něžní a vtipní, když spolu hovoří… o lásce, o čajové konvici, o sloním chobotu. Jejich slova jsou v jednu chvíli ztělesněním moudrosti a v té druhé úplnými nesmysly. Fanny jako slepice. Herbert jako žena. Fanny jako Říman, který Herbertovi přednáší staré básně až do chvíle, kdy zapadne slunce.
        Herbert Achternbusch v textu Holínka a její ponožka hravě spojuje postupy grotesky a absurdního divadla s bizarními momenty stáří a spolubytí starých manželů.

Hra Der Stiefel und sein Socken byla v roce 1994 oceněna prestižními cenami Mülheimer Dramatikerpreis a Dramatikerpreis des Goethe-Instituts.

  Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.